Jdi na obsah Jdi na menu
 

Zářící zlatá cesta

25. 7. 2008

Než začnete číst:

Proč by vás to mohlo zajímat: kratičká povídka, ale velmi hluboká a jemně poetická. Obzvláště doporučuji originál, je to poměrně jednoduchá angličtina, ale velmi působivá.

 Proč by vás to nemuselo zajímat: HP fanfikce, v rámci možností kanonická. Pokud proti tomu něco máte.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

  

Tak takhle vypadá konec světa. Křivka jejího krku, hrdá a důvěrně známá, zakloněná hlava, pobledlá tvář - zděděná po čistokrevném rodu, který se dávno obrátil v prach.

Takhle ne, žadoní Remus, prosím, takhle ne. Ne tenhle náhlý klid, rozhozené ruce, pád – protože tohle už jednou zažil, tady už jednou stál, a žádný osud nemůže být tak krutý, aby ho na stejnou křižovatku přivedl dvakrát.

 

(Sirius padl stejně, tichý a překvapený a nejednou pryč; tehdy taky skončil svět.)

 

Život už nejednou prokázal svoji krutost – v Remusově srdci jsou stíny trosek domu a plačícího dítěte s krví na čele. Dnes je svět opět jen třesoucí se hromada krve a slz. Kamenné chodby jsou chladné a tiché, smrt naopak příliš hlučná. A početná.

Jejich vlastní volby je přivedly sem, kde její tělo leží strnulé a klidné na studené dlažbě; některé z těch voleb udělali včera, nebo před tisíci lety, nebo vůbec ne.

(Paprsky měsíčního světla v okně tiše šeptaly – toužil posbírat ta stříbrná hnízda z trávy.)

 

Kdysi dávno byla budoucnost zářivá divoká věc, kterou bylo možné chytit a zkrotit. Remus byl jedním ze čtyř; byli divocí, talentovaní a spolu. Život byl rychlý a jasný a nádherný, protože když je vám šestnáct, znamená to spoustu dlouhých nohou a chození za školu a taky to, že nikdy nevíte, jak strašně mladí ve skutečnosti jste. Občas, když Remus zavře oči, vidí sám sebe tehdy jako záběry z filmu, ze života někoho úplně cizího. Obrázky plné kostnatých zápěstí a zvaní holek na rande, a jak se Sirius nikdy nepřiznal, že kradl Remusovi ponožky, a jak James usilovně předstíral, že Lily není vyšší než on. Teď už nevzpomíná na Petera, ne, ale nikdy nezapomene na způsob, jakým se James usmíval koutkem pusy, a jak Sirius nemohl spát, když byla zavřená okna.

 

Později to byli už jen oni dva, on a Sirius, oba se svými ranami, a milovali chlapce s nadějí vepsanou na čele, teď už nekrvácejícím. Žili a bojovali, a, určitým způsobem, byli šťastní. Předstírali, že nevidí jizvy na Remusově obličeji nebo děsivou křehkost Siriusových kostí. Možná, že budoucnost nebyla tak jasná jako kdysi, možná, že oba dobře věděli, co to znamená milovat a ztratit, naděje přesto byla, trochu zaprášená v rohu. Dostala podobu hrnku teplého čaje a hořícího krbu, a snad i vidiny strávení zbytku života vzájemným kradením ponožek, nalezení domova.

 

Potom přišla Tonksová; pod jejími zářivými vlasy byla hrdá tvář rodu Blacků, a Remus se usilovně snažil nevzpomínat si, jak moc se podobala Siriusovi, tomu z dávných let. Potřebovala útočiště stejně jako on, a tak skoro zapomněl, jak mladá je - nebo spíš chtěl zapomenout. Kvůli způsobu, jakým nakláněla hlavu, a proto, jak zněl její hlas, když vyslovovala jeho jméno. Být s Tonksovou, to znamenalo vždycky spálená jídla, nekonečná čekání v dešti, ale také vzpomínání, jak se vlastně směje. A díky ní se svět zase slepil dohromady, i když jizvy zůstaly.

 

 

Začátky jsou obtížné. Přicházejí, když je svět ještě čerstvý a syrový – jednou za čas ve vzdálené zemi plné možností, zakázaných jabloní a zářících zlatých cest.

 

Konce jsou snadné.

 

Remusův život je dlouhá šňůra konců; dětství utopené v záři úplňku, hlučné a střapaté přátelství. Pokaždé, když přijde konec světa, doufá, že skončí s ním. Ale vždycky nějakou podivnou náhodou nakonec zůstane stát, sám mezi troskami. Osud ho snad jednou provždy určil jako toho, který zůstává, aby posbíral střepy.

 

A pokaždé je střepů míň a míň; teď, když se dívá na mrtvé tělo své ženy, myslí, že tentokrát už možná nebude co zvednout.

Pokračuje v boji, protože má hůlku v ruce, protože je to jediná věc, kterou doopravdy umí, protože má syna, protože je to správné.

 

A tak přichází konec světa – unavená tvář, zdvižená hůlka, pád.

 

(Tajemství je v tom, že žádné konce nejsou. Ne doopravdy.)

 

Smrt přichází něžná jako šepot větru, jako objetí dávno oplakaného přítele, jako přivítání doma.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Krásné....

(Efka, 5. 8. 2008 21:45)

...úžasný originál, povedený překlad... *cries*