Jdi na obsah Jdi na menu
 

Děti Luny - první část

25. 2. 2009

ObrazekTohle je příběh o Luně:

 

Byla to žena, kdysi - nebo alespoň žila v lidském těle a milovala lidským srdcem. Muž, kterého milovala, měl široký úsměv a spoustu pih; když se na něj podívala, cítila se tak plná, že by mohla přetéct jako řeka na jaře. Když na ni pohlédl, usmála se; když se smál, smála se; když se dotkl jejího těla, vykvétala. Dala mu vše, co měla a byla šťastná.

Jenže ten muž byl nestálý a přelétavý jako motýl; když to Luna zjistila, zničilo ji to. Vše uvnitř ní, vše co mu chtěla dát, zmizelo, až nezbylo nic; a ona byla lehká tak, že vzlétla rovnou na nebe. A tak se stala měsícem.

 

---

 

Krásnohůlské dívky kráčí Paříží ve svých modrých šatech, s lesklými vlasy a úsměvy. Chlapci chodí za nimi a dívají se na ně, protože jsou tak hezké; zahalené v modré, s hebkými šíjemi a náznaky křivek jejich těl. Ne všechny mají dokonalé obličeje – Angelika má znaménko na tváři, Anne-Marie křivý nos – ale je to tajemství jejich zakrytých těl, co je činí tak žádoucími.

 

Fleur je ze všech nejkrásnější.

 

Když byla malá, matka ji naučila tajemství. Naučila ji, že krása je kapka vody, která se zaleskne těsně před tím, než spadne, opar na obzoru, který je vždy nedosažitelný. Krása je nezachytitelná, nedotknutelná, krása je možnost.

 

Tohle je něco z toho, co se Fleur naučila:

Jak se pohybovat tak, aby její vlasy vlály za ní jako stříbrný závoj, uchvacující; a jak, když se po nich ruka muže natáhne, uhnout stranou a zůstat nedotčená. (Krása je v naději, v možnosti že někdy v budoucnosti bude dovoleno probírat se tím stříbrem.)

Jak se usmívat koutkem úst, aby muž věděl, jaký dar dostává; pořád tak zůstává polovina úsměvu pro ni. (Krása je v naději, že jednou někdo získá ten úsměv celý.)

Jak proklít draka a odzbrojit protivníka, s hlavou zvednutou a hrdostí v tváři. (Krásná je žena, která je celá sama o sobě, která nepotřebuje muže.)

 

Dívčí ložnice v Krásnohůlkách je dlouhá a úzká, s rovnými řadami postelí, které dívky pěkně každé ráno srovnají. Někdy Angelika a Fleur stlačí postele k sobě; leží s vlasy rozprostřenými po chladných polštářích a šeptají si. Angelika je zamilovaná do tmavovlasého chlapce jménem Marc; jeho jméno splývá z jejích rtů jako modlitba.

"Usmál se na mě," říká někdy, nebo "dnes jsem ho rozesmála." V takových nocích Fleur slyší radost v jejím hlase. Častěji je ovšem Angelika smutná. "Zase se na tebe díval," říká tiše. "Marc se na tebe díval."

 

V nocích, kdy Angelika ukrývá do polštáře slzy, si Fleur slibuje, že nikdy nebude potřebovat muže takto ponižujícím způsobem.

 

Krásnohůlské dívky jsou krásné ve svých modrých šatech, ale když mezi nimi kráčí Fleur, nikdo se na ty druhé ani nepodívá.

 

---

 

Když se Luna poprvé objevila na obloze, lidé na ni hleděli se strachem. Byla prázdná a chladná – a měli pravdu, když se jí báli, protože z toho chladu byla krutá a z prázdnoty v jejím srdci byla hladová; nikdy nebylo na obloze nic nádhernějšího a nebezpečnějšího, než ona.

Nevěřte měsici, řikali lidé. Nevěřte měsíci.

 

---

 

Bill má rudou hlavu, velké ruce a rošťácký úsměv. Když si Fleur prohrábne vlasy a usměje se na něj koutkem úst, úsměvem který slibuje víc, pokud Bill bude mít dost odvahy, směje se na ni – jeho smích je výzva. Fleur pohne hlavou právě včas, aby uhnula jeho prstům, které se natáhly, aby se dotkly jejích vlasů.

 

Práce v bance je nezajímavá a Billova znuděnost je zřejmá; Fleur vidí, jak nedokáže sedět klidně ani na jednáních, vidí otrhané brky na jeho stole, náušnice kterou stále nosí i teď, když se do práce musí oblékat formálně. Fleur čeká, až se po ní podívá, pak, jako by nevědomky, jakoby celý svět ležel na pergamenu před ní, si pomalu olízne rty a přejede si štíhlým bílým prstem po klíční kosti. Jeho přítomnost ji zbavuje její vlastní nudy; baví se zachytáváním jeho pohledů a okouzluje ho všemi malými triky, které se naučila od své matky, nebo sama.

 

Bill ví, že si s ním hraje, a bere to jako výzvu. Nechává jí na stole vzkazy, občas škádlivé, občas tajuplné. Jednoho dne nechá mapu cesty za pokladem; po práci si ji projde, napůl pobavená, napůl zvědavá, a dojde až do malé mudlovské kavárny kde sedí on s nohama opřenýma o židli.

"Zvládlas to," říká s uznalým úsměvem.

"Tys tomu snad nevěršils?" zeptá se.

Postaví se, aby jí přisunul židli, směšně vysoký v té maličké místnosti. "Jsem tady, nebo ne?"

"Velmi povzbudivé," odsekne sžíravě.

"Proč jsi tedy přišla?" otáže se přívětivě.

"Hledala jsem poklad." Fleur mu ukáže mapu. "Kde je?"

Bill se na ni zazubí. "Jsi opravdu skromná holka. To se mi líbí. Co kdybych objednal večeři?"

Fleur nechce – nebo nechtěla, dokud si nevšimla, jak se jeho oči lesknou, když se směje – navíc pořád sedí na židli, kterou on drží.

"Jenom proto, že jsem ušla celou tu cestu," svolí povýšeně, aby zchladila ten jeho vítězný úsměv, "a měl tu být poklad."

Bill vypadá ještě spokojeněji. "Musím tě varovat, jedna večeře a možná zjistíš, že jsem neodolatelný."

"Nebuď směšný."

 

Je to, zřejmě, jejich první rande.

 

 

Pokračování příště

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ňam ňam...

(Efka, 26. 2. 2009 9:19)

... je to opravdu sladké... Ale moc hezky sladké :-)