Jdi na obsah Jdi na menu
 

Děti Luny - druhá část

27. 2. 2009

Vysoko na nebi se Luna naučila, co znamená prázdnota. Slíbila si, že už se nikdy nikomu nedá celá. Muži k ní ze země vzhlíželi, protože byla tak krásná – ale ona se nenechala uchopit; rostla a zase mizela, ukazovala ze sebe jen kousky. A oni jí byli okouzleni o to víc, protože byla tak nevyzpytatelná. A tak se objevovala a zase mizela na nočním nebi, a lidé se jí báli a milovali ji.

 

---

 

Občas, během rozhovoru, Bill najednou ztichne a zírá někam do dáli. Fleur ví, že přemýšlí o dobrodružstvích a obzorech a o středu světa a ji to studí hluboko v srdci. Přivede ho zpět jemným zašustěním svých vlasů, téměř náhodným dotykem ruky, špičkou jazyka mezi bílými zuby.

Bill se na ni nemůže přestat dívat – na její ruce, její rty, každý její pohyb. Fleur miluje tu moc, kterou nad ním má a on to dobře ví. Neustále ji zkouší, vtipkuje a dělá jí různé nabídky, utahuje si z ní jako to žádný jiný kluk nikdy nezkusil. Ukazuje jí Anglii tak, jak si ji nikdy nepředstavovala. Je to hra, kterou hrají během nudné pracovní doby, která postupně přetéká do večerů a víkendů, dokud se Bill nestane stálou součástí jejích dnů; nikdy mu to neřekne, ale nebýt jeho, už dávno by se vrátila do Francie.

 

Hra samotná je nevyřčená, ale oba ví: čekají, kdo to vzdá první.

 

Nakonec prohraje Bill – nevyhnutelně, myslí si Fleur; i když musí uznat, že žádný kluk nikdy nevydržel tak dlouho, žádný do té doby ani nepochopil hru. Kráčí spolu podél řeky, když se to stane. Fleur říká něco o Seině a Eiffelově věži a jak by v Paříži nikdy nedovolili, aby obloze vládlo obrovské  Ferrisovo kolo, a pak, najednou, se k ní Bill skloní a políbí ji. Chutná po odvaze a dobrodružství a ona pocítí štěstí a má podezření, že to nijak nesouvisí s jejím vítězstvím v té nevyslovené hře, ale naopak že to má hodně co dělat s jeho rukama okolo ní.

 

Nakonec Fleur otevře oči; Bill se na ni usmívá. "Miluju, když se chováš tak snobsky," říká a pak se jeho rty dotýkají jejích tváří zlehka jako motýlí křídla –

"I motýli jsou ve Francii hezší," řekne najednou a překvapí i sama sebe. A Bill se směje tak, že nemůže popadnout dech, jeho čelo opřené o její a jeho oči plné záře.

 

Tehdy poprvé Fleur napadne slovo láska.

 

A pak si vzpomene na Billovy hory a obzory, na jeho sny, ve kterých pro ni není místo, na Angeliku a vlhké slané skvrny na jejím polštáři, a řekne:" Myslím, že se pršíští rok vrátím do Paříže," a snaží se nevidět, jak smích mizí Billovi z tváře.

Odtáhne se od ní, překvapený. "Cože?"

"Londýn je taková temná díra," řekne, a dokonce jí samé zní její hlas chladně a tvrdě. "Chybí mi Paříž, její široké ulice a zahrada mojí matky."

 

Nemůže unést zraněný výraz na Billově tvářil, jakoby ho právě udeřila (stejně by ho nikdy nedokázala uhodit dost tvrdě, aby se tvářil takhle). A tak zavře oči a nakloní se zpět k němu a políbí ho. Skoro se odvrátí, ale už jí nemůže odolat – ne že by někdy mohl. Tentokrát chutná po lítosti – nebo je to možná její vlastní strach, který chutná tak hořce.

 

---

 

Luna byla osamělá.

 

Nebe bylo vysoké a chladné a nebylo s kým si popovídat nebo kdo by ji zahřál. A tak posílala stříbrné paprsky dolů na zem, kde lidé byli živí a rychlí a plakali slané slzy. Jedné noci pozorovala dívku s milencem pod postříbřenými jehlicemi tisu. Chlapcovy ruce byly jemné k dívčímu tělu, její dech byl teplý a rychlý. Luna se cítila tak prázdná prázdná prázdná (žádná žena by neměla takto potřebovat muže, žádná žena by ho neměla potřebovat), a tak je omotala svými paprsky a šeptala jim sliby do uší, dokud jim nezačala být zima, dokud po ní nezačali toužit. Dívčí ruce sklouzly po milencově pase a oni oba zírali na měsíc vysoko na obloze.

 

Luna se na ně usmála.

 

---

 

V červnu ji vezme na matčinu oslavu narozenin.

 

Doupě voní létem a skořicí; mohl by to být domov, myslí si Fleur. Možná ne její – je zvyklá na hedvábí a ticho, a tady jsou boty po celé chodbě, a bláto, a všude je přelidněno a hlučno – ale pozoruje Billa uprostřed toho klubka rudých hlav a natažených rukou, a možná si trochu přeje, aby sem směla patřit.

 

Přání k narozeninám patří – tohle jsou narozeniny Molly Weasleyové, a když ta se na Fleur podívá, teplo jí zmizí z očí. Bill je někde uprostřed davu; Fleur slyší jeho hlas, ale nevidí ho, a tak stojí sama v Doupěti,  které voní jako domov, který není její.

 

Když Billa znovu najde, mluví s nějakou dívkou; má zářivě růžové vlasy a obličej uvolněný smíchem. Fleur se cítí prázdná a najednou si vzpomene na Angeliku, její noční slzy, a proč si slíbila, že nikdy nebude milovat muže.

 

Když k ní Bill přijde, Fleur je tak chladná a křehká jak se právě cítí. Usměje se na něj, svým úsměvem plným slibům, natáhne ruku a zlehka se dotkne jeho tváře. On stojí bez dechu, plný touhy. Chce ji, a ona to ví; chce ho zanechat omráčeného, chce, aby ji potřeboval tak, jako ona potřebuje jeho.

 

Fleur má pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi, a to ji děsí; když se po ní natáhne, uhne stranou. Má strach z toho, co by se stalo, kdyby se jí dotkl (možná by se roztříštila, jako ta žena v příběhu, který jí kdysi vyprávěla matka), a tak uteče do domu a nechá Billa stát v trávě.

 

Ve dveřích se dost neelegantně srazí s jedním z jeho bratrů – Charliem, myslí. Shlédne na ni a ona se rychle usměje. On se zamračí, vezme ji za loket a odtáhne ji do rohu, téměř hrubě.

"Poslyš, řekne tiše. "Nevím, o co se to snažíš s Billem. Netuším, co k němu cítíš, nebo co ti běží hlavou. Vím ale tohle – Bill je můj bratr a znamená pro mě hodně. Znám ho líp než kdokoliv jiný a vím, že vždycky touží po věcech mimo dosah. Řekneš mu, támhle v té pyramidě je truhla zlata chráněná nezlomitelnou kletbou, a on po ní půjde. A dostane ji, protože je tak dobrý."

 

Myslí to vážně a na chvilku vypadá hodně jako Bill, a zcela irelevantně Fleur napadne, že je to v jejím životě poprvé, co ji mladý hezký muž odtáhl do kouta a ani trochu s ní neflirtoval.

 

"Nevím, co od něho chceš," pokračuje Charlie, "ale je mi jasné, že jsi mnohem složitější věc než truhla zlata, a že Bill neudělá nic, co by ti mohlo ublížit. Všechno, co chci říct, je – buď opatrná. Jestli je to jenom nějaká pitomá hra, kterou tu hraješ, tak toho nech. Jestli ho miluješ, miluj ho, ale neopovažuj se si s ním pohrávat. Bill šplhá vysoko a padá tvrdě, a já přísahám, že jestli mu ublížíš – no, prostě si pamatuj, že pracuju s draky."

 

Než může odpovědět, je pryč. Dřív, než vůbec plně pochopí, co jí řekl. Fleur stojí u otevřeného okna a hledí ven, kde Bill pořád stojí v trávě. Není k ní otočený tváří, ale něco v křivce jeho krku se zdá křehké tak, jak si nikdy nedokázala představit, že by Bill mohl být; bolí ji to.

 

Jestli je tohle láska, nijak zvlášť se jí to nelíbí.

 

 

Pokračování příště

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Další další další...

(Efka, 28. 2. 2009 9:01)

... a nejlépe hned. Chci pokračování! :-) Je to krásný (a tvoje čeština je úžasná)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA