Děti Luny - část třetí
Luně se zalíbila chuť moci; její paprsky pronásledovaly milence zpět do jejich vesnice. A pak přicházela každou noc, dotýkala se vlasů, rtů a tváří těch lidí a šeptala sliby do jejich snů. Jejich úžas rostl, až ji začali uctívat jako bohyni.
Nakonec ji milovali přespříliš. S příchodem dne bledli stejně jako ona a stejně jako ona rostli a mizeli – stali se Dětmi Luny. Zapomněli, co to znamená den, co to jsou barvy, zapomněli na všechno kromě ní; vzývali ji; a ona přesto byla stále prázdná.
---
Až když k ní Bill přestane chodit, uvědomí si, že na to čekala. Je to podobná hra jako předtím; odtahuje se od něj a zkouší jak dlouho vydrží. Když se s ní přestane scházet, neví, jestli vyhrála sázku, ale je si jistá, že jinak prohrála na celé čáře.
Stýská se jí po jejich žertech, po vzkazech na svém stole, stýská se jí po něm – i když to byla ona, kdo ho nechal první. Anglie je teď nudná, šedivá a provlhlá a samá mlha, ale nemůže si přece stěžovat, když se zbavila toho, kdo ji dokázal rozesmát.
Pečlivě uklízí svůj stůl a nikdy neotvírá zásuvku, ve které schovává všechny jeho vzkazy.
A pak jednoho dne najde nový vzkaz, opřený o fotografii její malé sestry. Podívá se na Billa přes stůl a on se dívá na ni – v jeho očích je ta stará výzva, a ona už ví, že půjde kamkoliv bude chtít.
Tower Bridge. Osm hodin. Vezmi si pořádné boty.
Poprvé po velmi dlouhé době se Fleur upřímně usmívá.
Když dorazí, most září proti londýnské noci; je velký a poněkud neohrabaný, myslí si Fleur, ale docela impozantní, to musí uznat.
"Pont Neuf je mnohem hezší," řekne Billovi.
"Tak teď se mě jenom snažíš naštvat," odpoví. Má pravdu, ale ona to nepotvrdí. Stojí blízko ní – až moc, po těch dlouhých týdnech. Podá jí ruku.
"Drž se," řekne a pak se přemístí.
Když Fleur otevře oči, zírá přímo do smutných očí mladé jalovice.
"Krávy? Přivedl jsi mě, abych se dívala na krávy?"
"Jednu krávu," opraví ji Bill. "A ne, nepřišli jsme sem dívat se na ni. No ale aspoň, že jsme na ní nepřistáli." Natáhne ruku. "Ahoj, Bessie."
Fleur pozoruje s jistým pobavením, jak škrábe krávu na čumáku. Nakonec řekne: "Jestli chceš raději strávit večer s ní, můžu vás nechat o samotě."
Bill odpoví krávě. "Promiň, Bessie – někdy jindy. Tenhle večer chci strávit s nejkrásnější dívkou v Anglii, a to je šance která se nesmí promarnit."
"Nejkrásnější?" ptá se Fleur. Není to zdaleka poprvé, co to řekl, ale jí se líbí to slyšet. Ale když k ní napřáhne ruku, uskočí. "Opovaž se – vždyť jsi s ní sahal na tu krávu!"
"S nejkrásnější, nejnafrčenější, nejvybíravější dívkou v Anglii," odpovídá Bill a jeho úsměv je skoro smutný. "Myslím, že jsem ti řekl, aby sis vzala pořádné boty."
"Takové jsou ošklivé," řekne Fleur s pohledem upřeným na své elegantní střevíce, "a já nenosím ošklivé věci."
"No, to tedy ne," připustí Bill a vezme ji za ruku. "Pojď."
Vede ji přes pole. Měsíc ještě nevyšel – vše je temné – a Fleur kráčí opatrně vlhkou trávou.
"Ty jeskyně se mi líbily víc," stěžuje si. Bill ji brával do jeskyní a do katedrál; tohle je rozhodně ten nejméně vzrušující ze všech těch výletů. "Proč jsme na poli?"
"Počkej," odbude ji.
Za chvíli stojí na široké, hladké ploché skále.
"Podívej se nahoru."
Nad nimi se otvíralo nebe; ještě nikdy neviděla tolik hvězd. Hledí na ně tak dlouho, až jí oči začnou slzet.
Měsíc vychází, kulatý, v úplňku. Pokrývá pole stříbrným světlem. Nad kopci se válí mlha a vše je tiché a klidné. Vypadá to jako začátek světa. Nebo možná konec.
"Lidé mojí matky pod takovým měsícem tančí," říká Fleur tiše. "Vycházejí v bílých šatech, bosí, a tančí v trávě."
Bill se vedle ní otřese. Cítí jeho touhu jako mravenčení pod kůží; zahřívá ji navzdory chladnému vzduchu.
"Mám ti to ukázat?"
Nečeká na odpověď, jenom shodí sandály a otáčí se na holé skále; vlasy tančí okolo ní jako pramínky čistého stříbra. Téměř vidí kruh imaginárních tanečníků kolem sebe – nebo je to jen ten měsíc, měsíc a hvězdy na nočním nebi.
Není to tanec pro jednoho, a tak natáhne ruce. Bill k ní přistoupí jako očarovaný a pak Fleur uhne; z tance se stává hon, běh bosých nohou po mokré trávě. Možná že přesně tak má ten tanec vypadat.
Oba prudce oddechují, když se nakonec Fleur zastaví; Bill do ní málem narazí.
"Chytil bych tě, víš," vydechne. "I kdyby ses nezastavila. Nakonec bych tě chytil."
Fleur si zlehka odfrkne. "Chceš to zkusit? Pusť mě, poběžím znovu, a uvidíme."
Bill ji nepustí, a něco v jeho výrazu zrychlí Fleur tep; srdce jí tluče o kosti, jako by chtělo uprchnout ze svého vězení. "Poslouchej, Fleur," říká slabě, "tohle už dávno přestala být hra."
Chce něco odpovědět, opravdu, i když vůbec netuší co – pak spatří něco bílého a zářícího mezi stromy.
"Bille," zašeptá. "Bille, podívej."
V poli jsou lidé. Tedy, ne vlastně lidé, jak si uvědomí na druhý pohled, a ani duchové, i když jsou bledí v chladném měsíčním světle.
"Kdo jsou?" ptá se tiše. Bill beze slova zavrtí hlavou a kráčí k nim, až stojí sotva pár stop od nejbližšího.
Bytosti si jich nijak nevšímají; jsou všichni zaměstnáni jakousi podivnou, zdánlivě nesmyslnou prací. Je to tanec, uvědomí si Fleur, nebo spíš tanec a práce v jednom; sbírají květiny z pole a skládají je na velkou hromadu uprostřed.
Přitiskne se k Billovi; oči má rozšířené překvapením.
"Děti Luny," zašeptá. "Máma nám o nich vyprávěla příběhy."
"Kdo jsou?" zeptá se Fleur znovu.
"Byli to lidé, kdysi," zachraptí Bill a pokračuje, jakoby četl z knihy. "Byli to lidé a pracovali a milovali se a měli děti. Jenže začali uctívat Lunu a nakonec s ní zůstali spoutáni – rostli, když rostla a mizeli, když mizela; nemohli jí už přinášet plodiny a dary, protože jim nic nezbylo. A tak ji uctívají plody země – květinami a lesními plody a borovými větvemi."
"Proč?" otáže se Fleur. Blízko nich dítě utrhne květinu, její kvítky jsou v noci zavřené. Dítě je krásné, ale taky trochu děsivé. "Proč ji uctívají?"
"Nemůžou si pomoct. Milují ji. Je krutá, ale oni ji milují, nemůžou si pomoct." Odvrátí oči od sběračů a otočí se k ní. "Nevěděl jsem, že jsou tady. Nikdy jsem tu nebyl za úplňku," dodá. "Nevěřil jsem ani, že existují."
Fleur se otřese. "Pojďme zpátky. Měl jsi pravdu, je mi zima."
Stále je bosá – někde nechala boty a teď je celá mokrá. Přivolá si je pomocí kouzla.
"Pojďme zpátky," zopakuje.
S posledním pohledem na stříbrné postavy v poli Bill přikývne – společně se přemístí zpátky na Tower Bridge.
Temže je tmavá a obloha podivně šedivá, podsvícená světly města.
Lehkost a radost, která je provedla večerem, je pryč; stojí tiše proti sobě. Odněkud po proudu se ozývá refrén opilecké písničky.
"Byl to heský vešer," plácne Fleur nesmyslně. Když Bill neodpoví, zkusí to znovu. "Tedy pokud jsi nechtěl radši být s tou krávou?"
Usměje se jen kratičce. "Fleur-" začne. "Fleur-" Potřese bezmocně hlavou a ušklíbne se, pouhý stín jeho starého smíchu. A Fleur najednou ví, co říct.
"Pro mě to už taky není hra," vyhrkne. "Bille, není to hra."
V jeho očích je naděje a ona se třese, když se jí dotkne. Zapadá do jeho rukou jako by pro ni byly stvořeny, jakoby sem patřila; cítí jak mu tluče srdce. Vzpomíná si na ten příběh, který jí vyprávěla matka, o ženě, která se roztříštila na kusy; nepamatuje si, jak ten příběh skončil, ale myslí si, že to musel být šťastný konec, protože přesně tak se teď cítí ona sama.
A přesně tohle je láska; a ona mu to tajemství šeptá do ucha. Možná to slyší jen on, anebo to snad letí celou tu cestu nahoru až ke hvězdám, které nevidí. Neví to a ani ji o nezajímá, protože Bill jí šeptá to samé, a to jsou všechny odpovědi, jaké potřebuje.
---
Vysoko nad nimi, Luna hledí prázdně dolů.
Komentáře
Přehled komentářů
...a udělala slint.
*****
(Ada, 4. 3. 2009 10:26)
Pět hvězdiček z pěti možných. Oužasný styl, oužasný překlad a navíc...nevím proč, ale mám z toho stejně příjemný pocit, jako z knih Joanne Harris. Jo, to je ta, co napsala Čokoládu. A Pět dílků pomeranče. A Svatý blázny. A to sladké za normálních okolností dvakrát nemusím...
Mň.
*luň luň* :)
(eruše, 2. 3. 2009 17:02)
...a mně bude někdo říkat, že dvě lžičky cukru do hrnku čaje jsou moc.
oslí, je to velmi povedené a óchací. :)
Luna si to přečetla...
(Luna, 26. 4. 2009 23:21)