2. Srdce, karty a zuby
Upír se probudil jen chvíli po setmění, což nebylo tak
docela obvyklé. Obvykle chrápal – pardon odpočíval – téměř do půlnoci. Dnes mu
ale cosi sladké sny zpřetrhalo.
Narovnal se ve své rakvi a zaposlouchal se do nočních
zvuků. A ano, bylo to tu. Někde na jeho hřbitůvku tloukla dvě srdce, nebo spíš
– upír svraštil obočí – jedno lidské srdce a cosi divného.
Vstal, přehodil přes sebe nezbytný plášť (pravidlo číslo
jedna: musíte zůstat styloví. Za všech okolností.) a ze sklenice vytáhl zuby.
Pak tiše proklouzl do novorozené tmy.
V té části hřbitova, kam nebylo vidět ani od silnice, ani
od nejbližších edenských domů, se cosi hýbalo. Upír šel za lidským srdcem,
které teď bilo jako splašené. Pak se ozval tichý výkřik. Srdce udeřilo ještě
jednou, dvakrát, potřetí... ticho. Velmi mrtvé ticho.
A potom se znovu ozval tlukot.
Upírovi se obrátil žaludek.
"Říkám vám, že ji unesli!" ječela dívka.
Strážník Leng se marně pokoušel ze sebe hysterickou
prostitutku setřást.
"Pomalu, kočko," uklidňoval ji, "co sis
zobla, no?" Mohlo to být cokoliv. Pervitin, koks, nebo to možná jenom
přehnala s antidepresivy.
"Já nefetuju," pohodila žena rozčileně vlasy,
"v takovým svinstvu ještě nejsem. Jsem registrovaná, chodím k doktorovi,
zjisti si to. A chci ohlásit únos!"
"Dobře, dobře," povzdechl si strážník.
"Koho unesli?"
"Kamarádku... no dobře, kolegyni," opravila se,
když viděla policistův pohled.
"Stála támhle naproti u mostu. Zastavil ji nějakej
chlápek, měl se k ní, myslela jsem, že je to normální zákazník, ale Nikola pak
najednou vykřikla a začala se bránit. Viděla jsem, jak ho škrábla do ksichtu, a
tomu chlapovi netekla krev, padal z něho písek!" chytila se za pusu a slzy
jí rozmazaly šminky.
"A kam že ji odvedl?"
"Přes most. Do..."
Do East Eden.
Robert Leng jí sice ještě pořád tak úplně nevěřil, ale
přece jen se šel k mostu podívat. Na první pohled tam nebylo nic zvláštního,
ale když se sklonil k dlažbě, všiml si něčeho. Byla tam malá, rozšlapaná
hromádka jemňoučkého plážového písku.
Tulačka seděla na polstrovaném taburetku v pokoji, kterému
věštkyně s mírným odporem říkala "můj budoár". Šlo o tmavý kamrlík
přecpaný trochu nevkusným nábytkem, hedvábnými šály, křišťálovými koulemi a
podobnými serepetičkami. Ta trocha kyslíku v ovzduší, kterou nepohltily hořící
svíce, umdlévala pod nánosem aromat z vonných tyčinek. Byl to prostě prostor
pro zákazníky a návštěvy, kterým nebylo dovoleno nahlédnout pod závoj pozlátka.
Tulačka dobře věděla, že ostatní místnosti tohoto bytu jsou světlé a moderně
zařízené, ale zachovávala dekorum jako všichni ostatní ze čtvrti.
"Takže říkáš, že takhle vypadá celý balíček?"
otázala se a ťukala kartou TVŮRCE o stůl.
"Už třetí den," přikývla věštkyně. "Tedy,
když vykládám pro zákazníky, karty se mění do těch obvyklých banálních forem,
znáš to, cesty, milenec, štěstí... ale jinak..."
"Zkus vyložit mě."
"Jsi si jistá? Víš, že tohle není žádná pitomá bílá
pseudomagie..."
Tulačka se natáhla po balíčku. Věštkyně s povzdechnutím
karty promíchala a nechala ji sejmout.
Na první kartě byly dvě ženy z profilu obrácené tvářemi k
sobě. BLÍŽENCI , hlásal nápis. Tulačka se nechápavě zamračila. "Tak
dál," zamručela a natáhla se po balíčku. Tentokrát to byla už známá karta
TVŮRCE.
"Vidíš? Už je to tu zas," zasténala věštkyně.
"Počkej, zkusím ještě třetí," zavrtěla Tulačka
hlavou a podala si poslední kartu. Obrátila ji lícem na stůl a věštkyně
zalapala po dechu.
SMRT.
"Dobvý večer, dámy," ozvalo se v tu chvíli za
nimi. Obě se rychle otočily. Za oknem se vznášel upír a poněkud nervózně na ně
v úsměvu cenil zuby.
"Vilibalde," chytila se věštkyně za srdce.
"Já z vás jednou budu mít infarkt!" vstala a spěchala otevřít
návštěvníkovi okno.
Vilibald vklouzl dovnitř a složil se do křesla. Tulačka na
něj překvapeně pohlédla. Upír vypadal neobvykle rozčepýřeně.
"Draho," obrátila se k věštkyni, "neměla
bys tady kapku něčeho ostřejšího k pití? Tady Vilibald vypadá, že by potřeboval
do obou nohou a já bych," po očku mrkla na tři karty na stole, "taky
sklenkou nepohrdla."
"Ale samozřejmě," přikývla věštkyně. "Mám
tu vodku a hm... brusinkový džus?"
"Pvo mě vynechte ten džuf, paní Dvahufe,"
požádal upír mdle.
"Ráda," opáčila paní Drahuše a výhrůžně na něj
namířila prstem, "ale okamžitě běžte a vyndejte si ty zuby, Vilibalde!
Vaše artikulace je prostě příšerná!"
"Och? No dobve."
Když se vrátil z koupelny, Tulačka právě dopíjela svoji
vodku z džusem.
"Co se vlastně stalo, Vilibalde? Že jste nás tak
nečekaně poctil návštěvou."
"Drahá slečno, vás já bych navštívil velice rád i bez
důvodu," odpověděl upír obřadně. "Nicméně máte pravdu, že přicházím v
jisté záležitosti... totiž. Nejprve bych se vás chtěl otázat, jestli víte, že
vás sleduje to odporné individuum, ten..."
"... Můrák," přikývla Tulačka. "Vím, všimla
jsem si. Nevím ovšem proč, i když začínám mít pocit," zvedla ze stolu
třetí kartu a studovala cosi v pozadí postavy s kosou, "že se řítím po
hlavě do něčeho opravdu ošklivého."
"Ta hmyzožravá potvora že tě sleduje?" zavrčela
věštkyně. "Co ten asi chce."
"Nejspíš to, co obvykle," pokrčila Tulačka
rameny. "Hlídá mě vždycky, když se v East Eden začne něco dít. Víš dobře,
že mi nevěří, od té doby, co..."
Vilibald si pohrdlivě odfrkl. "Nikdy nepatřil k
nejbystřejším. Ovšem v něčem pravdu má – něco se skutečně děje."
Dorazil svoji vodku a začal vyprávět.
Komentáře
Přehled komentářů
Mile úsměvné i napínavé a celkově velmi příjemné :)
jooo
(eru, 7. 9. 2009 22:05)
paráda, konečně kousek nečeho souvislého. boží. :)
"vás já bych navštívil velice rád i bez důvodu" a "a ze sklenice vytáhl zuby"; vilibald růls :))))
wii
(panvicka, 24. 9. 2009 10:53)