Jdi na obsah Jdi na menu
 

2. Srdce, karty a zuby

7. 9. 2009

Upír se probudil jen chvíli po setmění, což nebylo tak docela obvyklé. Obvykle chrápal – pardon odpočíval – téměř do půlnoci. Dnes mu ale cosi sladké sny zpřetrhalo.

Narovnal se ve své rakvi a zaposlouchal se do nočních zvuků. A ano, bylo to tu. Někde na jeho hřbitůvku tloukla dvě srdce, nebo spíš – upír svraštil obočí – jedno lidské srdce a cosi divného.

Vstal, přehodil přes sebe nezbytný plášť (pravidlo číslo jedna: musíte zůstat styloví. Za všech okolností.) a ze sklenice vytáhl zuby. Pak tiše proklouzl do novorozené tmy.

 

V té části hřbitova, kam nebylo vidět ani od silnice, ani od nejbližších edenských domů, se cosi hýbalo. Upír šel za lidským srdcem, které teď bilo jako splašené. Pak se ozval tichý výkřik. Srdce udeřilo ještě jednou, dvakrát, potřetí... ticho. Velmi mrtvé ticho.

A potom se znovu ozval tlukot.

Upírovi se obrátil žaludek.

 



 

"Říkám vám, že ji unesli!" ječela dívka.

Strážník Leng se marně pokoušel ze sebe hysterickou prostitutku setřást.

"Pomalu, kočko," uklidňoval ji, "co sis zobla, no?" Mohlo to být cokoliv. Pervitin, koks, nebo to možná jenom přehnala s antidepresivy.

"Já nefetuju," pohodila žena rozčileně vlasy, "v takovým svinstvu ještě nejsem. Jsem registrovaná, chodím k doktorovi, zjisti si to. A chci ohlásit únos!"

"Dobře, dobře," povzdechl si strážník. "Koho unesli?"

"Kamarádku... no dobře, kolegyni," opravila se, když viděla policistův pohled.

"Stála támhle naproti u mostu. Zastavil ji nějakej chlápek, měl se k ní, myslela jsem, že je to normální zákazník, ale Nikola pak najednou vykřikla a začala se bránit. Viděla jsem, jak ho škrábla do ksichtu, a tomu chlapovi netekla krev, padal z něho písek!" chytila se za pusu a slzy jí rozmazaly šminky.

"A kam že ji odvedl?"

"Přes most. Do..."

Do East Eden.

Robert Leng jí sice ještě pořád tak úplně nevěřil, ale přece jen se šel k mostu podívat. Na první pohled tam nebylo nic zvláštního, ale když se sklonil k dlažbě, všiml si něčeho. Byla tam malá, rozšlapaná hromádka jemňoučkého plážového písku. 

 



 

Tulačka seděla na polstrovaném taburetku v pokoji, kterému věštkyně s mírným odporem říkala "můj budoár". Šlo o tmavý kamrlík přecpaný trochu nevkusným nábytkem, hedvábnými šály, křišťálovými koulemi a podobnými serepetičkami. Ta trocha kyslíku v ovzduší, kterou nepohltily hořící svíce, umdlévala pod nánosem aromat z vonných tyčinek. Byl to prostě prostor pro zákazníky a návštěvy, kterým nebylo dovoleno nahlédnout pod závoj pozlátka. Tulačka dobře věděla, že ostatní místnosti tohoto bytu jsou světlé a moderně zařízené, ale zachovávala dekorum jako všichni ostatní ze čtvrti. 

 

"Takže říkáš, že takhle vypadá celý balíček?" otázala se a ťukala kartou TVŮRCE o stůl.

"Už třetí den," přikývla věštkyně. "Tedy, když vykládám pro zákazníky, karty se mění do těch obvyklých banálních forem, znáš to, cesty, milenec, štěstí... ale jinak..."

"Zkus vyložit mě."

"Jsi si jistá? Víš, že tohle není žádná pitomá bílá pseudomagie..."

Tulačka se natáhla po balíčku. Věštkyně s povzdechnutím karty promíchala a nechala ji sejmout.

Na první kartě byly dvě ženy z profilu obrácené tvářemi k sobě. BLÍŽENCI , hlásal nápis. Tulačka se nechápavě zamračila. "Tak dál," zamručela a natáhla se po balíčku. Tentokrát to byla už známá karta TVŮRCE.

"Vidíš? Už je to tu zas," zasténala věštkyně.

"Počkej, zkusím ještě třetí," zavrtěla Tulačka hlavou a podala si poslední kartu. Obrátila ji lícem na stůl a věštkyně zalapala po dechu.

SMRT.

 

"Dobvý večer, dámy," ozvalo se v tu chvíli za nimi. Obě se rychle otočily. Za oknem se vznášel upír a poněkud nervózně na ně v úsměvu cenil zuby.

"Vilibalde," chytila se věštkyně za srdce. "Já z vás jednou budu mít infarkt!" vstala a spěchala otevřít návštěvníkovi okno.

Vilibald vklouzl dovnitř a složil se do křesla. Tulačka na něj překvapeně pohlédla. Upír vypadal neobvykle rozčepýřeně.

"Draho," obrátila se k věštkyni, "neměla bys tady kapku něčeho ostřejšího k pití? Tady Vilibald vypadá, že by potřeboval do obou nohou a já bych," po očku mrkla na tři karty na stole, "taky sklenkou nepohrdla."

"Ale samozřejmě," přikývla věštkyně. "Mám tu vodku a hm... brusinkový džus?"

"Pvo mě vynechte ten džuf, paní Dvahufe," požádal upír mdle.

"Ráda," opáčila paní Drahuše a výhrůžně na něj namířila prstem, "ale okamžitě běžte a vyndejte si ty zuby, Vilibalde! Vaše artikulace je prostě příšerná!"

"Och? No dobve."

 

Když se vrátil z koupelny, Tulačka právě dopíjela svoji vodku z džusem.

"Co se vlastně stalo, Vilibalde? Že jste nás tak nečekaně poctil návštěvou."

"Drahá slečno, vás já bych navštívil velice rád i bez důvodu," odpověděl upír obřadně. "Nicméně máte pravdu, že přicházím v jisté záležitosti... totiž. Nejprve bych se vás chtěl otázat, jestli víte, že vás sleduje to odporné individuum, ten..."

"... Můrák," přikývla Tulačka. "Vím, všimla jsem si. Nevím ovšem proč, i když začínám mít pocit," zvedla ze stolu třetí kartu a studovala cosi v pozadí postavy s kosou, "že se řítím po hlavě do něčeho opravdu ošklivého."

"Ta hmyzožravá potvora že tě sleduje?" zavrčela věštkyně. "Co ten asi chce."

"Nejspíš to, co obvykle," pokrčila Tulačka rameny. "Hlídá mě vždycky, když se v East Eden začne něco dít. Víš dobře, že mi nevěří, od té doby, co..."

Vilibald si pohrdlivě odfrkl. "Nikdy nepatřil k nejbystřejším. Ovšem v něčem pravdu má – něco se skutečně děje."

Dorazil svoji vodku a začal vyprávět.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

wii

(panvicka, 24. 9. 2009 10:53)

Mile úsměvné i napínavé a celkově velmi příjemné :)

šmodrchej dál,

(Efka, 9. 9. 2009 10:23)

paní Dvahufe :-) Vilibaaald!

jooo

(eru, 7. 9. 2009 22:05)

paráda, konečně kousek nečeho souvislého. boží. :)
"vás já bych navštívil velice rád i bez důvodu" a "a ze sklenice vytáhl zuby"; vilibald růls :))))