7. Krysař
"Na, koukej to vypít," rozkázal mladík a vtiskl Lucce do ruky plastikový kelímek s čokoládou z automatu.
Vděčně upila a s potěšením vnímala, jak si přeslazená horká tekutina propaluje cestičku do žaludku. V životě nepila nic tak dobrého.
Seděli na schodech před obchodním centrem. Nikdo si jich nevšímal, dav se tlačil u vchodu do metra, lidé se snažili zahlédnout něco z toho, co se dělo uvnitř. Bylo tu už i několik novinářů s foťáky a kamerami - stahovali se sem jako hejna supů k čerstvé mršině. Scénu rámoval řev saniťáckých sirén a modré záblesky policejních majáků.
"To je jak scéna z katastrofického filmu," poznamenala Lucka s pohledem upřeným na ten mumraj.
"Odkud?" zatvářil se nechápavě. Úkosem na něj pohlédla.
"Ty asi moc na filmy nekoukáš, viď,…?" zarazila se. "Jak se vlastně jmenuješ?"
"Říkej mi Lóinn."
"Lóinn," převalovala to slovo na jazyku. Líbil se jí jeho zvuk, zněl tak melodicky, s tou dlouhou hláskou uprostřed a krátkým, ostrým koncem. Jméno se hodilo k svému nositeli, stejně jako ono i on byl tak trochu tajemný a cizí. Pořád ještě nevěděla - nechápala - kdo to vlastně je, ale nějak cítila, že se ho nemusí bát. Na těch přemýšlivých tmavých očích a černých vlasech padajících do čela bylo něco neodolatelného.
Prohlížel si ji, stejně jako ona jeho - důkladně, zvědavě, trošku ostražitě. Byla rozcuchaná a pár šrámů na čele jí pořád ještě slabě krvácelo.
"Počkej, něco s tím udělám," natáhl k ní ruku. "Zavři oči."
Poslechla a ucítila, jak jí zlehka přejíždí prstem po jednotlivých rankách. Příjemně to chladilo.
Takhle to přece nemůže fungovat, pomyslelo si Lucčino skeptické já, rány přece nezacelíš dotykem...
Když otevřela oči, Lóinn na ni hleděl trochu nespokojeně. Šrámy přestaly krvácet a stáhly se, ale nezmizely.
"Ty na kouzla moc nevěříš, co?"
"Ještě před třemi dny jsem na ně nevěřila vůbec," pousmála se.
"Je to vidět," ušklíbl se.
"Chceš mi tvrdit, že kdybych věřila, že to bude fungovat, zahojily by se úplně?" odfrkla s despektem.
"Samozřejmě. Magie je nakonec z poloviny jen otázka usilovné víry," zasmál se.
Lucka zvážněla.
"Kdo ty vlastně jsi?"
"No, zkus si představit tohle," Lóinn se opřel o schod pohodlněji a začal tiše mluvit.
"Máš dva listy papíru, přeložený přes sebe. Na obou z nich je něco napsáno, a jsou poloprůhledné, takže vidíš přes hodní i na ten spodní."
Lucka kývla. Nechápala, jak to souvisí, ale předpokládala, že bude nejlepší nechat ho prostě mluvit.
"No, tvůj svět je ten vrchní list. Proto mu taky říkáme "Horní svět". A někde těsně pod ním je můj svět, Glas Talamh, neboli po vašem "Zelená země"."
"Myslíš něco jako paralelní svět? Ale to je přece…to přece není…" chtěla doplnit možné, ale…vzpomněla si na ten moment, kdy v metru najednou nad sebou viděla oblohu…a ta chvilka nad rozbitým zrcadlem včera…
"Vážně jsem nezešílela?" obrátila se k Lóinnovi.
"Myslím že ne," odpověděl s náznakem rošťáckého úsměvu, "vypadáš docela při smyslech."
Díval se na ni tak, že sklopila hlavu a trochu zčervenala.
"Ty teda nejsi odtud…?" ptala se po chvíli dál.
"Ne, narodil jsem se v Zelené zemi…ale stal jsem se Strážcem. Víš, světy od sebe odděluje…prostor…říká se mu prostě Hranice. Správně by nic z jednoho světa nemělo přecházet do druhého, ale někdy…"
"Ta skřítka," pochopila Lucka.
"Přesně. Skřítci mají dost kouzelných schopností, aby se přes hranici dostali. Já se naopak starám o to, aby se jim to dařilo co nejméně. Zaháním je od ní. A nejen skřítky - každého, kdo by se pokusil přes ni proniknout. Jsem něco jako…" zaváhal.
"…krysař," doplnila Lucie. Sama nevěděla, jak na to přišla, ale bylo jí najednou leccos jasnější.
Krysař píská a píská, až vyvede všechnu havěť z jejich skrýší. Jde za ním jako omámená. Zavede ji do řeky, do Rýna, Dunaje, Havoly, Vesery. A dům je prostý krys.
Dlouho pak mlčeli. Seděli blízko vedle sebe, dva mladí lidé z různých světů. Z rudého kotouče slunce zbýval jen úzký srpek nad obzorem a i ten za chvíli zmizel docela. Oba se otřásli náhlým, zvláštním chladem.
"Řekni mi, Lóinne," ozvala se Lucka tiše, "co s tím vším mám společného já?"
Chlapec s pohledem stále upřeným k místu, kde slunce zmizelo za horizontem, vstal, chytil dívku za ruce a vytáhl ji na nohy. Potom natáhl ruku před sebe, ve tváři soustředěný výraz, a za okamžik se mu v ruce objevila dlouhá hůl, jakoby vykrystalizovala z čirého vzduchu.
"To budeme muset teprve zjistit."