Jdi na obsah Jdi na menu
 

6. Kámen a popel

29. 11. 2007
Nad Zelenou Zemí se Slunce otřelo o vrchol nejvyšší hory a nevyhnutelně, jako kámen vhozený do bahna, začalo klesat k obzoru.
Willow seděla ve svém domku a pozorovala, jak se zářící paprsek pomalu plazí po stole. Měla za sebou dlouhé přemýšlení. A právě ve chvíli, kdy se do sluneční žluti přimíchala trocha syté oranžové, došla k rozhodnutí.
Vstala a natáhla se do rohu pro svoji starou hůl. Vklouzla jí do dlaně s nádhernou samozřejmostí a Čarodějka přejela prsty po známých znacích vyrytých do dřeva. Ve vzduchu zapraskala magie, líně, jako protahující se kočka.
Otevřela skříň a hmátla do toho nejvzdálenějšího kouta nejvyšší police* . Nahmatala malý zaprášený váček. Ležel tam už spoustu let, ale byl podivně zachovalý - moli ani myši se ho nedotkli. Věděli taky dobře proč.

Vyšla z domu, na první pohled obyčejná stará žena, kterou léta trochu přimáčkla k zemi a potřebuje oporu hole. Na druhý pohled…no, něco víc. Šla a slunce jí za zády s jakousi urputnou neústupností klesalo.
Její cesta vedla lesem, úzkou stezkou, kolem skály, na níž se tyčil Vlčí hrad, a pak do údolí, přes vesnici, kde se kdysi batolil ušmudlaný prcek, na něž matka volala Samueli, ale který později dostal jméno Lóinn.
Údolíčko bylo úzké, vlastně jen taková vráska na horské tváři. A vrcholy na druhé straně nebyly tak vlídné jako mírné svahy, kde Willow bydlela. Zadíraly se do tmavnoucího nebe ostřeji a v jejich středu, s vrcholem zahaleným do mraků jako do šedého pláště se chmurně tyčila Bouřlivá hora, nejvyšší štít v kraji. A právě na její úpatí, na planinu, nad kterou se stín točil celý den, teď Čarodějka mířila.

Všechny stezky - lidské i zvířecí - končily dobře půl kilometru před mýtinou. Místo mělo tvar zhruba kruhu o průměru asi patnácti kroků. Uprostřed trůnil osamělý balvan, kdysi dávno otesaný do podoby podmračené lidské tváře. Bylo tu šero a ticho, velmi hlasité ticho** .
Obyčejného člověka (s trochou pudu sebezáchovy) byste do kruhu nedostali ani kladkostrojem. Jenže Willow nebyla obyčejný člověk, a tak - aspoň na pohled - celkem klidně překročila hranici planiny. Podle všech pravidel dramatických dějů by se měl z nebe sjet fialový blesk, nebo by se měla země zatřást či něco podobně melodramatického. Nestalo se ovšem vůbec nic.
Zastavila se až těsně před Kamennou tváří a s neochotným povzdechnutím vytáhla váček. Prázdné oči sochy jakoby se zaleskly.
"Těšíš se na to, ty ďáblův balvane, viď," zamumlala Čarodějka nepřátelsky.
Opatrně, jednou rukou, pytlík rozvázala. Druhou pevně svírala hůl namířenou směrem ke k Tváři. Vysypala obsah sáčku přímo na vrchol Kamene. Byl to jemný, nafialovělý popel - vznikl spálením sušeného Ďáblova kořene, vůbec nejjedovatější rostlině Zelené Země. Požití jakékoliv její části vám zajistilo expresní jízdenku na onen svět - a popel v kombinaci se zemní magií otvíral různé jiné brány.

Země kolem Kamene popraskala, sotva na ní dopadly kousky popela. Willow udělala dva tři kroky dozadu, upustila prázdný váček a sevřela hůl oběma rukama v obranném gestu.
Kamenná Tvář otevřela oči.
Nazdar, Vrbičko. Seš v pěkným průšvihu, co?

Iolar řečený Temný dech byl ve svých časech obávaným kouzelníkem. Byl jedním z prvních, kdo přišli na to, jak zneužít Hranici ve svůj prospěch - otevřít v ní bránu a smíchat zlo z obou světů do jediného krvavého koktejlu. Iolar ovládl velký kus Zelené Země, než se tři silní Strážci spojili a za pomoci magie ohně, vody a větru jeho zemní kouzla zničili. Část jeho duše pak uvěznili do kamene s lidskou tváří. Tady zůstal spoutaný, pouhý stín původního mága, přinucený sloužit Hranici, kterou tak poškodil. Rituál, při kterém se používal popel Ďáblova kořene, směli hraničáři použít jenom jednou za dekádu.
Willow byla k tomuhle kroku donucena už po druhé - a vzpomínka na tu první příležitost nepatřila právě k těm příjemným.

"Nech si ty kecy, balvane," odsekla. Věděla, že má jenom chvilku, než kouzlo přestane působit.
Ale ale, dneska nemáme náladu…
Mimika kamene je značně omezená, ale Willow cítila sarkasmus v tom dutém hlase.
…nakonec není se co divit. Usadil se vám hraničářům ve větráku pěkný kravinec.
"Mluv k věci."
A copak chceš slyšet, Vrbičko?
"Proč praskají zrcadla?"
Byl slyšet ošklivý zvuk, jako nehty klouzající po tabulce skla. Iolar, nebo to, co z něj zbylo, neměl evidentně žádnou chuť s Čarodějkou spolupracovat. Bojoval s kouzly, která ho k tomu nutila - naštěstí marně.
"Proč praskají zrcadla?!" opakovala Willow rozkazovačným tónem.
Hranice se ředí, odpověděl neochotně.
Willow polkla. Bylo to tedy tak zlé, jak čekala.
"Kdo za to může?" zeptala se pomalu.
Nevím…skřípavý zvuk zesílil…kruci, já opravdu nevím! Je to…něco starého, jen to přichází znovu, válka, válka…
Jeho hlas přešel do nesrozumitelného mumlání a odumřel. Praskliny v zemi se začaly zacelovat a ve vzduchu praskaly poslední zbytky magie.

Vrcholku Bouřlivé hory se dotkl poslední sluneční paprsek, pak ohnivý kotouč zmizel za obzorem. Vzduchem se prohnala vlna chladu. A aniž by to kdokoliv v obou světech věděl, odpočítávání začalo.
---------------------------------------------------------------------------------------------

* Přivodila tím finanční kolaps a následný vážný nervový otřes tamějšímu pavoukovi, který zde úspěšně provozoval hotel Stříbrná Síť. Ale to už se tak kladným hrdinům někdy stává.
** Jestli nevíte, jak zní hlasité ticho, představte si situaci, kdy toulavá kočka někdy kolem půlnoci spustí alarm na sousedově dodávce a soused se vrátí z hospody (a vypne ten kravál) tak kolem třetí ráno. Ticho, které pak nastane, bude skutečně hlasité. Tady to bylo něco podobného - jen se vám zdaleka tolik neulevilo.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář