3. Vidět a být viděn
Lucka si ten den pamatovala do posledního detailu. Byla polovina srpna, horko až k zbláznění. Vracela se ten den z čtrnáctidenního dětského tábora, kde dělala instruktorku. Byly to pěkné prázdniny a Lucka se už těšila, až bude mámě vykládat všechny ty vtípky, které děti dokázaly vymyslet. Vrazila do bytu jako velká voda.
"Mami, jsem tady! Mami?" na volání nikdo neodpovídal. Až na stole v kuchyni objevila lístek se stručným vzkazem, že mámě nebylo dobře a musela si zavolat sanitku. Sanitku?!
Cesta do nemocnice Lucce připadala nekonečná. V hlavě jí vířila spousta otázek. Co se mohlo stát? Máma přece nebyla nemocná!
V nemocnici ji poslali za doktorem - na jeho jméno později marně vzpomínala. Usměvavý lékař zvážněl, když se mu představila.
"Slečno Svobodová…Lucie," položil jí ruku na rameno a pokračoval soucitným tónem:
"Věřte, že jsme dělali, co jsme mohli. Musíte být statečná…"
Protože Lucka neměla sourozence a její otec nebyl známý, zdědila veškerý matčin majetek. Byt, trocha úspor a mámina životní pojistka daly dohromady dost peněz na to, aby mohla pokračovat ve studiu tak, jak původně zamýšlela - tedy začít v říjnu na vysoké škole. A protože Lucie nechtěla zůstat ve městě, kde jí mámu všechno připomínalo, nakonec za velké pomoci známého notáře prodala byt a odstěhovala se na Jižní město, na kolej, která se pro příštích měsíce a roky měla stát jejím domovem.
V devatenácti letech zůstala na světě úplně sama.
---
To bylo před třemi měsíci. Teď byl listopad, ráno už voda mrzla v kalužích, poslední zoufalé listy servával vítr z větví. Lucka se ploužila parkem ke koleji zachumlaná do kabátu. Bylo ještě světlo, ale začínalo se pomalu šeřit. Parčík byl liduprázdný, ani pejskařům a jejich čtyřnohým miláčkům se zřejmě nechtělo vystrkovat nos z domu. Nebo přeci?
Na kraji křoví asi patnáct, dvacet metrů od ní, se pohnulo cosi poměrně velkého. Lucka se zastavila a zahleděla se tím směrem, rozhodně nestála o to, aby proti ní náhle vyběhl cizí velký pes.
To, co se vykolébalo z křoví, nestálo ale na čtyřech nohách, ale na dvou. Postavička asi metr vysoká, oblečená do dlouhých nohavic a jakési zelené kutny přepásané kusem provazu. Na hlavě měla hnízdo zrzavých vlasů promíchaných se žlutým listím, z kulatého obličeje zářila hnědá korálková očka.
Je to tady, pomyslela si Lucka. Definitivně jsem se zbláznila.
Dřív než mohla jakkoliv zareagovat, rozhrnul se keř tentokrát na druhé straně a na cestičku skočila další postava - pro změnu lidská. Tmavovlasý mladík v bílé košili chytil skřítka za límec a zvedl ho do vzduchu.
"Co tady sakra děláš?!" zasyčel mu vztekle do obličeje. "Říkal jsem ti nejmíň tisíckrát…"
"Hej!" našla Lucie konečně hlas. "Co se to tu děje? Ty ho taky vidíš? Jak…" větu ani nedokončila. Chlapec se k ní otočil a na vteřinu jí věnoval velmi překvapený pohled. Pak si rychlým pohybem přehodil protestujícího skřítka přes rameno a v ruce se mu objevila dlouhá hůl z tmavého dřeva. Zatočil s ní a náhle se zablesklo, až prudké světlo donutilo Lucku zavřít na moment oči.
Když je znovu otevřela, byli oba pryč.