Jdi na obsah Jdi na menu
 

2. Čarodějka

29. 11. 2007

Vybledlé slunce si ztěžka razilo cestu nažloutlým listím poloopadaných javorů a hustými větvemi jehličnanů. Po zemi se líně válela listopadová mlha. Nový den krystalizoval na stéblech trav.
Nad potokem se páslo stádečko vysoké. Zpola odrostlý kolouch se zatoulal kousek od ostatních a zamyšleně okusoval nízké křoví.
Šíp přiletěl jakoby odnikud. Svezl se zvířeti po žebrech a zajel pod ně. Jelínek se křečovitě vzepjal a zmizel v lese.
Sakra!
Postava s lukem v ruce vyrazila za raněným zvířetem.
Honička byla krátká. Kolouch brzy ztratil rychlost, jeho rána byla smrtelná. Na malé mýtince mu došly síly, odpotácel se ještě několik kroků a padl k zemi.
O pár desítek vteřin později doběhl na palouk i lovec. Nebo spíš lovkyně. V dívčině ruce se na okamžik zaleskla ostrá čepel, když se sklonila k ještě dýchajícímu zvířeti a prořízla mu krk.
Vrať se v míru k zemi a vyřiď, žes nebyl zabit ze zlovůle, ale pro hlad, odříkala zadýchaně modlitbu lovce.

"To už se ti dlouho nestalo, takhle minout," ozvalo se za lovkyní. Rychlostí blesku se otočila s nožem připraveným v ruce.
"Willow! Vylekala jsi mě!"
Bělovlasá žena v šedém plášti se na dívku usmála.
"Jsi nepozorná…"
"Jsem unavená a naštvaná. Vůbec jsem se dnes v noci nevyspala!"
"Copak copak, Líath tě nenechá odpočinout? Ach ta láska…"
"Willow! Co si o mě myslíš!" smála se dívka, ale odvrátila oči a trochu zrudla. Potom však zvážněla:
"Představ si, že vprostřed noci najednou na hradě popraskala všechna zrcadla. A víš, co jich tam všude bylo…"
"Lynnweth!" stará žena uchopila lovkyni zprudka za loket. "Co to říkáš? Zrcadla? Jak se to stalo? No tak přece mluv, děvče!"

---

Seděli ve Willowině domku, přitisknutém ke skále na mýtině blízko potoka. Stará žena vtiskla dívce do ruky hrneček kouřícího čaje. Dům byl přímo přeplněný sušícími se bylinami, a Lynnweth měla dost rozumu na to, aby se neptala, co čaj obsahuje.
Willow rozčileně rázovala - na svůj věk velmi svižným krokem - po světnici sem a tam. Krok krok krok pauza krok krok krok. Vždy při tom prostředním jí pod nohama zaskřípaly střípky…střípky, které až do dnešního dopoledne tvořily malé zrcátko na zdi.
Lynnweth se vždycky podivovala nad tím, proč se to zrcadlo ve Willowině domku vlastně vyskytovalo. Stará žena nebyla nijak marnivá a sklo bylo zašlé a matné - sotva se v něm dala rozeznat vlastní silueta.
"Zrcadla mají spoustu zvláštních vlastností, Lynnweth," pravila stařena, jako by dívce četla myšlenky.
"Kdybys ses někdy víc zajímala o magii…"
"Magie mě nikdy nezajímala, Willow, dobře to víš. Dej mi do ruky luk nebo nůž a já se o sebe postarám, ale kouzla…děsí mě," otřásla se Lynnweth. Pohledem sklouzla do rohu, kde stála opřená dlouhá, tmavě hnědá hůl s vyrytými bílými symboly. Willow byla čarodějka a bylinkářka a kraji sloužila k dobru, a i když k ní místní lidé měli respekt, málokdo se jí skutečně bál. Proslýchalo se však, že za mladých let byla Strážkyní, a ačkoliv Lynnweth nevěděla přesně, co to slovo vlastně znamená, věděla, že souvisí s vysokou magií a velkým nebezpečím.
"Vím, děvče, a je to škoda. O to teď ale nejde…" odmlčela se.
"Vrať se do hradu. A buď opatrná. Velice opatrná, Lynnweth, rozumíš?"
"Ano, Willow. Ale co se vlastně děje?"
"To zatím nevím. Ale nic dobrého to nebude. A teď běž."

Stará žena zamyšleně hleděla na vzdalující se postavu mladé lovkyně. "Je opravdu škoda, že Lynnweth nemá nadání pro magii. A je to zvláštní, při jejím původu," přemýšlela.
"Pokud ale nemá tento talent ona, jak silný ho asi musí mít ta druhá…"

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář