1. Krysy
Tma pospávala na měkké peřině, pod postelí, pomalu stékala ze stěn a závěsů. V klidu odfukovala a zdálo se jí něco hezkého. Ostrý,digitální zvuk jí projel jako nůž tajícím máslem. Znechuceně se stáhla z okolí vibrujícího mobilu.
Zpod deky se vysunula ruka, zatápala do přístroji a randál umlkl.
"Nenávidím tě," pronesla majitelka ruky procítěně. Telefon na ni potměšile vyplázl číslo 5:45.
"Další hnusný den začíná."
Bolestně zamrkala, když stiskla vypínač v koupelně a pichlavé světlo zářivky odehnalo poslední zbytečky spánku na potrhaných křídlech pryč.
"Ty zase vypadáš, Lucko," zamračila se na svůj odraz v zrcadle. Rozcuchané tmavé vlasy se jí divoce vlnily až k ramenům, oči by se daly při troše dobré vůle nazvat šedé. Z úzké tváře i přes rozespalost vyzařoval smutek, jako by už dlouho neměla příležitost radostně se rozzářit.
Umyla se, hodila na sebe triko a džínsy. Stejné kalhoty nosila už pár týdnů - ani dřív jí na oblečení příliš nezáleželo, a od té doby co…nemysli na to pořád, poručila si snad po tisící.
Naházela do batohu pár věcí a měla se k odchodu. Všimla si stále rozestlané postele, která na ni přes pokoj vrhala vyčítavé pohledy. Lucka před pár měsíci by se na ni s gustem vykašlala, ale tahle nová to udělat nemohla. Máma nesnášela, když po sobě neustlala postel…máma.
Složila přikrývku a do jejího cípu si utřela třpytivé hvězdy z očí. Ustlala bych si každý den, mami, a nikdy bych nenadávala, že mám vynést koš nebo umýt nádobí. Jenom kdybys tady byla zase se mnou…
---
"Nejde to vyrovnat. Určitě tam má někde chybu…ten chlap je idiot," zašeptal mladík v lavici před Luckou ke své sousedce. V Lucce to vřelo. Chlapec byl přesně tím typem nafoukaného frajírka, kterého z duše nenáviděla. Cokoliv jemu nešlo, svaloval na jiné.
Zaklepala mu na rameno. "Podej to sem," sykla. Předal jí svůj sešit. Chybu objevila za pár vteřin, opravila ji a rovnici vyčíslila správně.
"Jenom jestli nebudeš idiot ty," ušklíbla se a podala blok zpět svému majiteli.
"Jestli ty nebudeš moc chytrá," zavrčel a odvrátil se. Slovo jako "děkuji" zřejmě neměl ve slovníku.
O hodinu později seděla ve velké posluchárně a skláněla se nad zadáním písemky z matematiky. Byl to půlsemestrální test, jeden z nejdůležitějších, které měli v prvním semestru psát.
Lucce zadání nepřipadalo těžké. V poslední době se snažila utíkat před neveselými myšlenkami, které jí bzučely v hlavě a hrozily roztrhat srdce na kusy. Svět vzorců a rovnic byl proti nim příjemně uklidňující - když jste postupovali správně, došli jste k správnému výsledku. To ve skutečném životě nefungovalo. Lucka proto utíkala k učení jak mohla, a jedním z důsledků, nikoliv nepříjemných, byla její dobrá připravenost na písemky.
Zbývalo ještě dobrých patnáct minut, když dokončila poslední příklad. Bezmyšlenkovitě zírala před sebe a všimla si chlapce, který ráno tak těžce zápolil s primitivní rovnicí. Ze svého místa o několik řad nad ním dobře viděla, co dělá. S rostoucím úžasem a vztekem zjistila, že si s drzostí sobě vlastní předává papírky s kamarádem o řadu před ním.
"Krysy," zašeptala hněvivě. A hned jí v hlavě vytanul úryvek z Dykova Krysaře, svojí oblíbené knížky.
"Přicházíte včas do Hameln. Není tu krysaře; zato krys je tu mnoho. Vysvětlete mi, krysaři, odkud se berou krysy? Nebývalo jich dříve, jak nám říkají. Je pravda," končila s úsměvem, "staří lidé míní, že svět je stále horší."
"Taky bych tu potřebovala nějakého Krysaře," pomyslela si smutně.