Jdi na obsah Jdi na menu
 

19. Čas konců a začátků

10. 9. 2008

Sleep, little willow,

peace gonna follow,

time will heal your wounds.

 

Grow to the heavens,

now and forever,

always came to soon.

 

/Paul McCartney: Little Willow/

 

Bylo pozdě odpoledne, chladno, ale jasno, a čerstvá hlína hořce voněla.

"Je hezký den," řekl Líath a zamžoural do slunce.

"Hlavně je a to je víc, než v co jsem doufala," odpověděla Lynnweth a opřela se mu hlavou o rameno.

Stáli všichni čtyři v jednom hloučku kolem čerstvého hrobu. Všechno v nich bylo ještě tak syrové a obnažené, jako ta hlína před nimi.

Byl čas konců, ale také nových začátků.

 

Líath odešel k domu a vrátil se s dvěma předměty v ruce. Jeden z nich podal Lóinnovi.

"Udělej to ty."

Lóinn přikývl a vzal od něj Willowinu hůl. Přikročil k hrobu a zabodl hůl k jeho hornímu konci. Pak poodstoupil.

Hůl se slabounce zachvěla a její špička se pomalu protáhla. Vyrašil na ní drobný úzký lístek. A potom další, a další. Hůl rostla a mohutněla a vyrážely z ní větve. Za chvíli tu stál celý strom, velká, smuteční vrba. Listy tiše šustily ve vánku.

 

"Ještě tu něco mám," řekl Líath po chvíli. Roložil balík, který měl v rukou. Byla v něm druhá hůl, z červeného dřeva s bílými znaky, zabalená v těžkém loveckém plášti.

"Patřila mámě," řekla Lucka s jistotou a natáhla se po ní. Lóinn jí zadržel ruku.

"Počkej. Tohle není jen tak. Jak si ji jednou vezmeš, není cesta zpátky. Převzít hraničářskou hůl po jejím předchozím nositeli znamená převzít i jeho závazky a povinnosti. Dobře se rozmysli, jestli to skutečně chceš."

Lucka se na něj zadívala. Pro Lóinna – aspoň do této doby – být hraničářem znamenalo být osamělý. Pro Lucii to ale znamenalo – někam patřit.

Natáhla ruku a uchopila hůl. Od konečků prstů jí proběhlo teplo a věděla, že se rozhodla správně.

"Co ale ty, Lynnweth?" otočila se k sestře. Lynnweth se potěšeně šklebila a prohlížela si plášť, ve kterém byla hůl předtím zabalená.

"Mě bude docela stačit tohle," prohlásila spokojeně a přehodila si ho přes ramena. "Každému, co jeho jest."

 

Pozdě večer toho dne stála Lucie celá blažená pod horkou sprchou a smývala ze sebe bahno, pot a krev. Potom se tiše proplížila pokojem kolem spících spolubydlících a zalezla do měkké postele, které si v životě nevážila víc než v tom okamžiku. Cítila klid, snad jen s trochou stesku. Vždyť nakonec nebylo proč truchlit. Jak řekla Willow, smrt je jen další Hranice.

A jak tak Lucka starou čarodějku poznala, vůbec by se nedivila, kdyby Willow zrovna teď na onom světě mastila karty - třeba s Herr Umželem.

Pokud ovšem ten dobrý muž mezitím našel svoji hlavu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář