Jdi na obsah Jdi na menu
 

18. Čaruju

8. 9. 2008

Ze země co vzešlo - zpátky ať vejde,
z vody na svět přišlo - zpátky ať vejde,
ze tmy lesa volá - zpátky ať vejde,
v poli kreslí kola - zpátky ať vejde.

 

Čaruju aby svět se na sebe díval,
čaruju aby kámen do nocí zpíval,
čaruju aby voda odešla z břehů,
čaruju aby sníh jen vyvolal něhu.

 

/Tomáš Kočko: Ze Země/

 

ObrazekPrvní, co si Líath pomyslel, když kouzlo skončilo a on došel až k...tomu, co zůstalo, bylo, jak strašně je maličká. Když odešlo to, co tvořilo Willowinu osobnost, prázdná schránka působila strašlivě křehce. Drobná, stará žena s rozhozenýma rukama a rozevlátými vlasy, s přimhouřenýma očima a vyrovnaným výrazem ve tváři. Oči jí zavřel a ruce složil na hruď. Jednal mechanicky, bez přemýšlení, jako ve snách. Pak si dřepnul na zválenou trávu vedle jejího těla, opřel se o kolena a rozvzlykal se jako malý kluk. Nemohl uvěřit tomu, že Willow najednou prostě není. Nikdy ho vlastně nenapadlo, že jejich Čarodějka, která tu tak vždycky byla, je vlastně také smrtelná.

 

Tmavošedý inkoust rozlitý po obloze se mezitím rozpil do světlejšího odstínu. Už byly dobře vidět tvary lesa, štít Bouřlivé hory, i obrysy puklého Kamene. A ve větvích stromů i v kapradinách na zemi okolo mýtiny se začaly míhat stíny drobných postav. Melodie začala tichounce, sotva přehlušila ševelení listů ve větru, a tak si ji Líath zprvu ani neuvědomil. Postupně ale sílila, nesla se krajem, jednoduchá píseň beze slov. Byl v ní klid a smíření a barevné podtóny skřítčí magie. Dobrá píseň, když odchází Čarodějka.

Líath se sehnul a zvednul její tělo do náručí. Byla lehounká jako dítě. Její hůl už neměl jak vzít, ale když odcházel, doprovázený tichou melodií a pohledy skřítků, nemohl se zbavit dojmu, že až přijde do Willowina domku, bude tam hůl čekat. A v tom měl pravdu.

 

***

 

"Willow!"

Ucítili to všichni tři, i když každý jinak silně. Něco v nich, maličký kousek srdce, ve kterém Willow nosili, zmizel jako vyloupnutá mandle. Téměř ve stejnou chvíli měla Lucka na okamžik pocit, že zahlédla cosi, jako velký černý mrak, který se rychle řítil přímo k nim. Ale vidění hned zmizelo.

"Ach bože," rozplakala se Lynnweth, která z nich tří měla k Čarodějce nejblíž. Přitáhli se k ní a na chviličku tak stáli v jednom propleteném hloučku uprostřed kruhu zrcadel.

 

"Ale copak, copak, kam se podělo ono pověstné odhodlání hraničářů?" ozval se jediný hlas, který se z logiky věci ozvat mohl. Codagh kráčel k okraji kruhu a Černočerno se před ním uctivě rozestupovalo.

"Ty hajzle!" vyrazila slepě Lynnweth a Lucka jen půl kroku za ní. Čaroděj ledabyle máchl rukou a Lynnweth odlétla několik kroků nazpátek. Pak se bleskově natáhl, chytil Lucku za předloktí a bez zjevné námahy a za totální ignorace nejrůznějších fyzikálních zákonů ji zvedl nad hlavu.

"Pusť ji, nebo..." zavrčel Lóinn a namířil proti němu hraničářskou holí.

"Nebo co?" ušklíbl se Codagh. "Co mi asi tak ty můžeš udělat, ty patetická nulo?" Sevřel dívčino předlokti strašlivou silou, až se jí zlomily kosti. Lucka zavřeštěla a zůstala ochable viset. Omdlela.

Lóinn seslal kouzlo. Codagh ho odrazil s odpornou lehkostí.

"Chceš souboj, hraničáři? Tak dobrá, máš ho mít. S holčičkami si budu hrát později." Pohlédl nahoru a zamumlal příkaz. Černočerno, vznášející se nad kruhem, se prohnulo a vytvořilo kapsu. Zvedl bezvědomou Lucii nahoru a Černočerno ji obklopilo. Zůstala viset tři metry nad zemí, v bublině obklopené temnotou jako ptáče skořápkou vejce.

Codagh, teď už s oběma rukama volnýma, postoupil do kruhu. Lóinn polkl a postavil se mu, hůl v pohotovostní poloze. A pak, v záplavě světel, která se odrážela od různě zakřivených zrcadel a měnila situaci v nepřehledný mumraj, souboj začal.

 

Lucce bylo osm a ležela v posteli s angínou. Celá se třásla zimnicí a bylo jí divné, proč ji při angíně tak strašně bolí pravá ruka. Přistoupila k ní maminka, položila jí příjemně teplou dlaň na čelo a řekla zřetelně a podivně naléhavě: "Probuď se, Lucko. Probuď se!"

Probuď se!

 

Probudila se. Vteřinu nechápala nic, ani hustou tmu okolo, ani záblesky světla míhající se kdesi pod jejíma nohama. Slyšela křik, ale slova nedávala žádný smysl. Pak jí došlo, že jeden z těch hlasů patří Lóinnovi – a byla zpátky.

Visela v tom prázdnu nad kruhem jako ve stavu beztíže. Černočerno ji nechávalo na pokoji, ale hladově se vlnilo jen pár centimetrů od její kůže. Byla v pasti a kdesi pod ní Lóinn bojoval o život.

"Co mám dělat?" vykřikla do prázdna zoufalou otázku.

Jsi Čarodějka! Ozvala se jí v hlavě odpověď. Poznala ten hlas, a byl tak silný a jasný, že měla pocit, že máma musí stát hned vedle ní.

Jsi Čarodějka! To byla Willow.

Jsi – doprdele – Čarodějka! Dřínčin jasný hlásek bořil vzdálenosti mezi světy.

 

"Jsem Čarodějka!" Vykřikla Lucka v odpověď. Sjela rukama k pasu a začala horečně hledat, jestli...ano! Nůž v pochvě s vrbovým vzorem, ten, který jí dávno, snad před celými staletími, darovala Willow. Přežil celou tu cestu i s plavební vložkou a koupelí v bahně, pevně přichycený k Lucčinu pásku. Malý zázrak v tu pravou chvíli.

Uchopila pochvu pevně mezi dlaně a prsty přejížděla po vyrytém vzoru vrbových větévek. Na okamžik si dovolila zapomenout na čas a vnímat pouze tvar a strukturu, vpít se do toho vzoru a představit si ho v hlavě. Magie je z poloviny otázka usilovné víry, řekl jí jednou Lóinn. A z druhé poloviny je to fantazie, to už věděla Lucka sama.

 

ObrazekVrbové větévky pod jejíma rukama začaly zářit, nejprve slabounce, potom silněji. Pak začaly růst. Zlaté větévky z čistého světla se jí rychle draly mezi prsty ven, sílily a prodlužovaly se, pouštěly další a další výhonky. Brzy vyplňovaly celý prostor. A vyrazily dál.

Ozval se zvuk podobný prasknutí hodně velké mýdlové bubliny. Silné, zářící vrbové větve pronikaly Černočernem jako nůž máslem a tříštily ho na kusy. Zbylé cáry tmy už neměly sílu Lucii udržet. Povolily a dívka dopadla tvrdě na zem doprostřed kruhu.

 

"Ty..." nechápavě vytřeštil oči Codagh. Bleskově se ale vzpamatoval a napřáhl rozevřenou dlaň směrem k ní. "Skončíme to jednou provždy!" zařval a...

...a někde v koutku vědomí Lucka uviděla nezřetelnou černou siluetu, a tentokrát už velmi, velmi blízko...

"Lóinne, k zemi!" vykřikla a sama se přitiskla k podlaze, co to šlo. Letmo zahlédla Codaghův překvapený výraz a pak se ta řvoucí černá polohmotná masa převalila přes ni. Na chvíli neviděla nic a uši jí zalehl podivný šum a nezřetelné výkřiky.

"Lucko, tady! Pojď, podej mi ruku!" Lóinn se k ní natahoval, přikrčený k zemi. Chytila se ho a vzhlédla. Uprostřed kruhu snad metr ve vzduchu dvě rozmazané siluety v odstínech tmavé šedi sváděly tvrdý boj. Odražená kouzla létala všemi směry. Teď také rozpoznala zdroj podivného hluku. Vzduch mezi zrcadly zhoustl, a praskal jako nabitý statickou elektřinou.

"Dlouho to nevydrží," křičel Lóinn, "musíme ven!" Táhl ji pryč a lezli po kolenou, po rukách, vyhýbali se zbloudilým paprskům, co nejrychleji ven, k východu z neuzavřeného kruhu, který teď nestřežilo žádné Černočerno.

"Kde je Lynnweth?"

"Tady jsem!" volala na ně, už bezpečně za vchodem. Vší silou se snažila pohnout posledním zrcadlem, které mělo kruh uzavřít a bylo poodsunuté stranou. "Pojďte mi pomoct!"

Doběhli k ní a zabrali spolu. Těžký rám se pomalu začal zasouvat na svoje místo. Kruh se uzavíral a praskavý šum sílil každou vteřinou. Zbývala už jen malá škvíra, když si oba bojující kouzelníci uvědomili, co se děje. V tom okamžiku zapomněli na svůj souboj a oba se rozletěli zastavit zaklapávající past.

"Zaberte!" vřískla Lucka a napřela všecky síly. A zrcadlo se pohnulo naposledy a zapadlo na svoje místo.

Svět na vteřinu zadržel dech. Pak vybuchl. Nad kruh vyletěl gejzír ostrého modrého světla a za ním střepy. Tisíce střepů zvonilo a padalo a odráželo světlo, jako fontána uprostřed letního dne, jako ostrý zmrzlý sníh o zimní noci. Pak přišla tma a ohlušující ticho.

 

Ze země co vzešlo - zpátky ať vejde...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

tádydá

(Wee-wees, 9. 9. 2008 23:45)

Efka: Ještě bude jedna kapitolka a epilog (a ne, neboj, nebude po devatenácti letech :o)).

Volejte sláva a tři dny se radujte!

(2T!!!, 9. 9. 2008 22:31)

No do poslední chvíle jsem čekal, jestli nedojde k nějakýmu zásadnímu zvratu, ale ono už tě to asi nebaví, co? ;-)
Ale teda povím ti, je to jeden z takovejch těch konců, který sice nechávají prostor pro dalších deset pokračování, ale ztrácejí tím ten základní půvab. Aneb někteří z nás by rádi věděli TEĎ HNED, jak to dopadlo, ach jo...:-)

Hezké...

(Efka, 9. 9. 2008 20:27)

neplánuješ teď kapitolu: Ten years later? ::) (abychom věděli, kdo si koho vezme a kolik budou mít dětí ;-) )

::slint

(Icce, 8. 9. 2008 23:39)

...jeste portske na zaver;)