Jdi na obsah Jdi na menu
 

17. Zlo Zlem

29. 2. 2008

Seznámili jsme se s Luckou, holkou, která žije docela normální život - až do chvíle, kdy jí trošku zvláštním způsobem zemře maminka. Lucka se snaží začít znovu, v jiném městě, ale brzy zjišťuje, že se kolem ní ději divné věci. Zrcadla nevysvětlitelně vybuchují, v parku uvidí skřítka a nakonec se ji kdosi v metru pokusí zabít. Pomůže jí kluk, který se představí jako Lóinn a vysvětlí jí, že je Strážcem magické Hranice mezi dvěma paralelními světy. Aby zjistili, co se vlastně děje a kdo to usiluje dívce o život, pouštějí se společně přes Hranici. Všecko se to trochu zkomplikuje, ale nakonec se šťastně dostanou do cíle, do Glas Talamh, neboli Zelené Země. Lucie tu potkává nejen starou Čarodějku a bývalou Strážkyni Willow, ale zjistí taky, že má starší sestru, a že i její matka patřila mezi Strážce.

Tím, kdo se snaží zničit Hranici a zabít i obě sestry, je Codagh, dávný nepřítel jejich matky a odpadlý Hraničář. Lucie a Lynnweth ho musí zastavit - a musí to udělat dřív, než se rozední a Hranice zmizí docela. Za pomoci Skřítků (hlavně jedné Skřítky, abychom byli přesní), se dostanou zpět do Horního Světa, kde teď Codagh je. Cestu jim zkomplikuje malá posmrtná seance. Ve chvíli, kdy se začíná zdát, že se z této hřbitovní šlamastyky dostanou, objeví se na scéně sám velký Zloun - a tady někde jsme skončili naposledy.

 

Kapitola 17: Zlo zlem

 

Abyste následující scény patřičně docenili, musíme se vrátit úplně na začátek. Říkali jsme si něco o zrcadlové magii, že si to pamatujete? Ne? Chyba!

Tak tedy – zrcadla jsou vlastně taková potrubní pošta mezi světy. Je to něco, co najdete všude. V případě nouze třeba na vodní hladině.

Jsou lidé, kteří si ze zrcadlové magie udělali živnost. Někteří věštci, například. Jde ovšem o živobytí velmi nejisté – nemůžete vědět přesně, jestli je ten sličný mladík v křišťálové kouli budoucím manželem mladé dívky, které předpovídáte budoucnost, nebo vysoce infekční virovou částicí GX-28 z planety Noha v galaxii Dodo-Dodo. Navíc, zrcadla fungují obousměrně. Nikdy nevíte, jestli ve chvíli, kdy se snažíte vyvolat vizi zářné budoucnosti, nepozoruje z druhé strany váš obličej nějaký ten všemocný démon. Kterému se ten uhřík na vaší bradě vysloveně nelíbí.

 

Další věc na zrcadlech je ta, že se dají použít jako sběrače a zesilovače magie. Teoreticky by se tím dala veškerá síla všech světů soustředit do jednoho cíle – do jednoho mága uprostřed kruhu zrcadel. Pokoušet se o to ovšem znamená říkat si o rozpad osobnosti. Doslova. Takže pokud chcete, aby vaše duše, srdce, čchi, či jak tomu chcete říkat, skončilo rozeseté po pár desítkách paralelních světů, tak jen do toho. NIKOMU se to ještě nepovedlo. Ale vždycky se najde nějaké individuum s přebujelým egem, které to znovu zkusí, pevně přesvědčené, že JEMU to vyjít prostě musí.

 

***

 

Na tomhle místě jste možná byli. Možná vás sem vzali rodiče, když jste byli malí. Možná jste tady lízali jahodovou zmrzlinu a smáli se. Tatínek měřil přes tři metry a na šířku měl dvacet čísel, maminka byla kulaťoučká jak zralé jablko. Přes den je tohle místo veselé.

Teď v noci ne. Obzvlášť ne téhle noci, jestli rozumíte.

Zrcadla – malá, velká, zprohýbaná, vypouklá i vydutá, byla uspořádána do kruhu, na jedné straně otevřeného. Uvnitř prostoru ležely jak rozházené kuželky tři postavy. Kdybyste se dívali shora, nedokázali byste říct, jestli se prostě jenom nehýbají, nebo jsou v bezvědomí. Nebo mrtví.

 

„Kurva,“ pronesla Willow procítěně a hrábla rukou do vodní hladiny na misce. „Kurvakurvakurva.“ Ani toto mocné zaklínadlo ovšem nezabralo a nezřetelný obraz zmizel.

„Je to moc zlý?“ položil bledý Líath celkem zbytečnou otázku. Čarodějka ho sežehla pohledem.

„Je to v prdeli. A já jsem k ničemu.“ Podala si z police láhev se zbytkem derrkisu a zkušeným pohybem ji obrátila dnem vzhůru. „Jsem stará ježibaba dobrá tak do stánku na pouť. Neudržím už ani pořádný obraz na vodě.“

 

Vztekle praštila láhví zpět na polici. Takovou bezmoc necítila od doby, kdy její přítelkyně Sallis uvízla v Horním Světě. Kdyby tak bylo něco, cokoliv…počkat!

„Willow, vážně není nic, co bysme mohli udělat?“

Čarodějka ho neslyšela. Jak se celá skříň otřásla, spadl z horní desky prázdný váček od Ďáblova kořene. A ji při pohledu na něj něco napadlo. Možná skutečně BYLO něco, co by mohli udělat. Je to sice proti všem pravidlům rovné hry, ale koneckonců….Codagh taky nehrál fér.

„Líathe…co se stane, když se dva perou?“

„Cože?“ nechápal chlapec souvislost.

„No tak, znáš přeci to přísloví. Co se stane, když se dva perou?“

„Ehm…třetí se směje?“

„Přesně.“ Willow se natáhla pro svou hůl. „Tak jdeme sehnat třetího.“

 

***

 

Lóinn otevřel oči a uviděl tmu. Převalovala se nad prostorem ohraničeným zrcadly jako bouřkový mrak, s hranou leností odpočívajícího lovce. Čaroděj se ztěžka posadil a rozhlédl se kolem. Dobrý tucet jeho odrazů mu pohled vrátilo.

„A je to v prdeli,“ zhodnotil situaci pozoruhodně podobnými slovy jako téměř ve stejné chvíli Willow.

Pracně se vyškrabal na kolena a dolezl k Lynnweth, která tichounce sténala asi dva metry od něj. Položil jí ruku na rameno.

„Lynn, co je ti?“

Oči měla otevřené, ale dívala se nepřítomně skrz něj a vůbec nereagovala. Jemně s ní zatřásl, pak ještě jednou, pořádně. Konečně viděl, že se jí oči zaostřily a že ho poznala.

„Čaroději,“ usmála se slabě, „to jsme to pěkně podělali, viď?“

 

***

 

Líath poklusával za Willow, která nasadila vražedné tempo. Směřovali dolů do údolí. Byla ještě tma, ale obzor už šedl příslibem nového rána. Nezbývalo příliš času do chvíle, kdy vyjde slunce a oslabená Hranice zlom noci a dne nevydrží.

„Willow, kam to vlastně jdeme? Co máš v plánu?“

„Co ti říká jméno Iolar?“ odpověděla Čarodějka dle svého – a dle Líathova mínění veskrze odporného – zvyku otázkou.

„No…“ týral svoji paměť, „byl to čaroděj, ne? Myslím zlý čaroděj…hodně zlý. Mám pocit, že se pokoušel vlastně o totéž, co Codagh, ne? Zničit Hranici. Ale nepovedlo se mu to, Hraničáři ho zabili.“

„Ne tak docela. Iolar se pokusil využít zrcadlovou magii. Ten experiment přežila jen část jeho ducha, a tu Strážci uvěznili v Ďáblově Kameni. Je tam doteď – a něco ti povím, Líathe. On nenávidí všecko živé, všecko, celá staletí to v sobě živí – a ze všeho nejvíc nenávidí svoje následovníky. Nesnese pomyšlení, že by se někomu mohlo podařit to, na čem on selhal.

„Takže…co přesně chceš dělat?“

„Strážci ho uvěznili, Strážce ho může zase pustit ven.“

Líath zalapal po dechu a zastoupil Willow cestu. „To NEMYSLÍŠ vážně, že ne? To je přeci…“

„Já vím, je to vyhánění zla zlem. Ale máš nějaký lepší nápad?“

 

Na to Líath neměl odpověď, a tak se vydali dál – na mýtinu na úpatí Bouřlivé Hory, k Ďáblovu Kameni.

 

***

 

„Lucko? Lucko!“ Lynnweth třásla se sestrou, která byla zjevně v bezvědomí.

„Co jí udělal?“ obrátila se starší dívka k Lóinnovi.

„Já nevím.“ Čaroděj chvíli přemýšlel, pak chytil cíp svého pláště, který měl po koupeli v kanále stále ještě mokrý, a vymačkal trochu špinavé vody Lucce do obličeje. Vzápětí dostal takovou facku, až mu podjela noha a sedl si pěkně na zadek.

„Uf,“ prohlásil a zatřásl hlavou.

„Promiň, to byl reflex,“ pípla Lucka a posadila se. „Taková hnusná špinavá břečka, fuj!“

„Pardon, že se starám,“ odekl Lóinn uraženě a třel si spodní čelist.

 

Lucie se z Lynninou pomocí zvedla a rozhlédla.

„No páááni,“ protáhla a prohlížela si svůj odraz v nejbližším zrcadle. Skoro se nepoznala. Vlasy měla zplihlé a ulepené bahnem, obličej samou šmouhu, bundu roztrženou na několika místech a o kalhotách radši nemluvě. U bot nešlo ani odhadnout původní barvu a při každém kroku v nich čvachtalo.

„Ve filmech je hlavní hrdinka i po lítém boji vždycky nalíčená a rozcuchaná jen tak, aby to vypadalo dramaticky. To by mě zajímalo, jak to dělaj ‘.“

„Mě by zase zajímalo, kde to jsme, a jak se odsud dostaneme,“ procedila mezi zuby Lynnweth.

„Tak, kde jsme, to ti říct můžu,“ odpověděla Lucka. Lóinn se nadechl, ale než mohl promluvit, dívka pokračovala: „Jsme v zrcadlovém bludišti na Petříně. Lóinne, vím, cos chtěl říct, a ano, v háji jsme taky.“
“Nechtěl jsem říct zrovna ‚v háji ‘.“

Lucie po něm střelila pohledem. „Pokud jde o to, jak se odtud dostat…támhle je východ.“

 

Vydala se cílevědomě k jediné mezeře mezi zrcadly.

Lóinn zesinal, chytil ji a přitáhl zpátky.

„Zbláznila ses?! Copak nevidíš tu tmu? Připadá ti snad obyčejná?“

Užuž se chystala něco odseknout, ale pak zaváhala. Čaroděj měl pravdu. Ta tma nebyla obyčejná, i když by nedokázala přesně vyjádřit, v čem byla jiná. Pomalu přistoupila blíž. Temnota byla jasně ohraničená, končila na úrovni kruhu. Líně se převalovala a Lucce z ní běhal mráz po zádech, připadalo jí skoro, jakoby tma jen čekala, až přijde ještě kousek blíž a chtěla po ní chňapnout. Ze všeho nejvíc připomínala roj nějakého obludného hmyzu, dobře organizovaný a vražedný.

„Říká se tomu Černočerno,“ vysvětloval zatím Lóinn. „Vyvolává se to inkantací, kterou sice umím, ale nikdy bych si to netroufl použít.“ Polknul. „Víš, Černočerno poslouchá jen svého tvůrce, a i toho jen dokud se má čím krmit. Do jisté míry to samostatně přemýšlí a nejde to nijak zabít. A zrušit jen velmi těžko. Codagh ho asi používá jako hlídače.“

„Normální bachař,“ zavrčela temně Lucka.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Lynnweth. „Nemůžeme tu prostě sedět, nemáme čas. Každou chvíli se může rozednít, pokud se tak už nestalo…máte někdo představu, jak jsme tu dlouho?“

Neměli. A neměli ani žádný geniální nápad.

 

***

 

Čarodějka s Líathem stáli na okraji mýtiny.

„Willow, jak přesně to chceš udělat?“ otázal se mladík nejistě. Willow si s odpovědí dala načas. Na chvíli zavřela oči, dýchala rychle a přerývaně. Pak se na něj podívala a on poprvé v životě viděl, že se doopravdy bojí.

„Líathe, já…“ najednou nevěděla, jak dál. Bylo jí jasné, že tahle chvíle jednou přijde, ale přece...na tohle nemůžete být nikdy připraveni.

Odhodlala se.

„Líathe, na dně mé truhly jsou nějaké papíry, ty byste si pak měli přečíst. A v rohu…v rohu skříně je stará Sallisina hůl, vrátila se sem, když Sallis zůstala v Horním Světě. Myslím, že Lucka bude vědět, co s ní. A…“ měla toho tolik na srdci, ale slova jí nestačila. Nakonec se jen natáhla a na chvíli stiskla chlapcovu paži.

„Willow,“ zachraptěl Líath, ale Čarodějka ho gestem ruky umlčela. Zlehka se usmála a stažené rysy se jí uvolnily.

„Je to jen další Hranice,“ zašeptala, pak se na místě otočila a vstoupila na mýtinu.

 

Dobře věděla, že o ní Iolar ví. Cítila jeho zlost, jak jí pulzuje přímo pod nohama. Došla až ke Kameni a pevně stiskla v rukou hůl, chtěla naposledy vnímat to známé, teplé dřevo.

„Někdo jiný jde v tvých stopách, Příšero,“ vykřikla hlasitě a dala do toho všechnu ironii, které byla schopna. „A možná je lepší než ty!“ Zloba ve vzduchu zesílila, zvedl se vítr a země duněla.

„Možná se mu i povede to, co tobě ne!“ Vichr jí strhával slova od úst. Líath se za okrajem mýtiny choulil za stromem.

„Možná tě porazí, navždycky, rozumíš, na tvoje jméno si už nikdo nevzpomene!“ Křičela Willow. Rachot větru ji skoro přehlušil.

„Leda bys ho zastavil, slyšíš? Zastav ho! Běž!“ S tím výkřikem se rozpřáhla a udeřila holí do balvanu.

Ozvala se ohlušující rána a Ďáblův kámen pukl od shora až k zemi. Cosi se z něj oddělilo, šedý dým, který rychle získával tvar.

Vrbičko! Jsi mrtvá! Zařval Iolar a vrhl se vpřed.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jestli si dáš s další kapitolou...

(Efka, 5. 3. 2008 14:24)

...zase tak načas (podle vzoru Rowlingová :-)), tak tě při nejbližším setkání podrobím ukrutnému mučení :-). Já chci vědět, jak to dopadneeeee....
A gu :-)

:o))

(Ada, 3. 3. 2008 12:23)

I Lemuří palce vzhůru! Prattchett se může jít vycpat...°o)
Roste mu konkurence, chí...

:o)

(erumoice, 29. 2. 2008 22:47)

*palce vzhůru*