Jdi na obsah Jdi na menu
 

14. Démon a stoka

29. 11. 2007

Něco bys se sebou měla dělat. Takhle to dál doopravdy nejde.
Lucka funěla do svahu jako parní lokomotiva. Ačkoliv byla chladná listopadová noc, tváře jí jen hořely a v plicích pálilo. Vždycky věděla, že na tom s fyzickou kondicí není právě nejlíp, ale dál, než k této úvaze nikdy nedošla. Nakonec, v normálním životě ani nepotřebovala být přespolní běžec. V normálním životě…jenže kde tomu teď byl konec.

Kromě toho, tahle noc nebyla jenom tak obyčejná. Zdála se mnohem tmavší, než by měla být. Hustší. Obloha byla plná mraků, ale pokud mezi nimi i nějaká hvězda problýskla, zdálo se, jako by svítila z mnohem větší dálky. Jako byste pozorovali nebe přes hustý černý šál.
Jak se prodírali vlhkým listím do stále prudšího kopce, vzduch kolem nich nepřátelsky praskal.
"Taky to cítím," zašeptal Lóinn vedle ní. Něco z Lucčiných úvah se jí muselo odrazit ve tváři. Podvědomě všichni ztišili hlas.
"Codaghovy hlídky jsou blízko," zašeptala Dřínka. "Támhle, podívejte."
Na vrcholku kopce se cosi pohybovalo. Černý stín na pozadí tmavé noci, jako by světlo přímo pohlcoval.
"Kdo je to?"
"Není to člověk…"
Stáli bez hnutí mezi stromy. V Lucii rostl bezejmenný děs, ledový a ochromující. Lóinn stál těsně vedle ní, dotýkali se boky a rameny. Cítila rychlé údery jeho srdce a jak se slabě chvěje. To, co se pohybovalo před nimi, bylo daleko, daleko hrozivější než jakkoliv velká přesila šediváků, které čelili. Ti měli aspoň tvar, tělo, bylo možné vidět je, bojovat s nimi, zabít je…
Stáli tam snad minutu, snad hodinu. Bez hnutí, téměř bez dechu. Pak se ta věc, ten démon, jak si ho pro sebe Lucie nazvala, protože neznala vhodnější výraz, obrátila jiným směrem a zmizela jim z dohledu.
Oddechli si…a Lucka si teprve teď uvědomila, že ve své dlani svírá pevně tu Lóinnovu. Ani jeden si neuvědomovali chvíli, kdy se chytili za ruce. Spontánní spojenecké gesto, nebo spíš touha vyděšených dětí po bezpečné náruči. Jeníček a Mařenka jednadvacátého století. Jenže z pohádek už dávno vyrostli a jestli ne, tak jim zbytky čisté víry v zázraky a šťastné konce rychle vysávala z kostí tahle noc.

Rychle se pustili a oba snad byli v tu chvíli rádi za hustou tmu, která skryla jejich rozpačité obličeje.

"Teď! Pojďte!" zavelela Dřínka najednou, vedená vycvičeným šestým smyslem, který jí signalizoval, že cesta je volná. Ze strnulého postoje, v němž do té doby stála, přešla do běhu takovým tempem, že se lidem rozmazal zrak. Běželi za ní tak rychle jak to jen dokázali, Lóinn asi dva kroky před Lucií, Lynnweth krok za ní. Dřínka v plné rychlosti najednou rozpřáhla ruce, zamávala jimi ve velkých kruzích a cosi vykřikla. Vyšlehl plamen bílého světla s maličkou skřítkou ve svém středu, roztrhl tmu kolem sebe a na okamžik všechny oslepil. Lucka si zakryla rukama tvář, ale běžela dál. Pak uslyšela, že se zvuk jejích kroků změnil. Rozléhal se. Zastavila se a otevřela oči, stejně jako její společníci. Stáli před Hranicí.

Nebyla to ale ta zeď, kterou Lucka už viděla. A podle toho, jak se tvářil Lóinn, soudila, že ani on neviděl dřevěnou palisádu. Nějak se dostali, alespoň tak si to myslela, do Dřínčiny představy - vždyť ona je sem nakonec dovedla.
Vysoká zeď ze starých, zčernalých kamenů. Nahoře cimbuří, pod ním maličké střílny. Starý vodní příkop, v něm snad po kolena špinavé vody - a přímo před nimi maličká branka.
"Moje oblíbená zkratka," ušklíbla se Dřínka. "Trochu mokrá, a," nakrčila nos, "uznávám, moc nevoní, ale zatím nikdy nezklamala."
"Všechno je jednou poprvé," zahučela Lynnweth cynicky. Necítila se tu dobře. Starobylá kouzla, která Hranici tvořila, byla tak silná, že i ona sama - s minimálním magickým nadáním - cítila jejich přítomnost. Efekt, jako když někdo skřípe nehty po skle. Nebo křídou po tabuli.
"Tak doufej, že to nebude dnes," odsekl Lóinn. "Pojďme rychle, než se tu objeví další dorcha."
"Do - co?" zeptala se Lucka otráveně, unavená už tím, že věčně neví, o čem se mluví. "Myslíš tu stínovou příšeru tam nahoře?"
"Dorchové jsou noční démoni. Napadají cokoliv živého ve svém dosahu, dokonce i když jsou sytí. Šíří kolem sebe děs, který jejich oběť ochromí a oni ji pak můžou snadněji zabít. Tamten si nás naštěstí nevšiml. Codagh si vybírá roztomilou společnost."
"Tak dost keců," utnula jejich rozpravu Dřínka - značně netrpělivě. "Půjdu první a koukejte se mě držet, je tam spousta chodeb. Taky tam pro vás bude asi dost těsno, ale myslím, že vejít byste se snad měli." Lucce se to "snad" vůbec nelíbilo. "Doufám, že nikdo z vás nemá tu klaus…klus…prostě, že se nebojíte, když je kolem trochu těsněji."
Nečekala na odpověď, seskočila do příkopu, až bahnitá voda vystříkla, a zmizela v úzkém průchodu.

Když se i Lucka ponořila do setmělé chodby, pomyslela si ze všeho nejdřív něco jako "Ugh…"
To není právě hluboká filozofická úvaha, nicméně situaci to vystihovalo poměrně přesně. To, v čem šlapali, mělo konzistenci řídkého bahýnka a páchlo to…no prostě jako kanál. Taky to nejspíš kanál byl. Nebo spíš stoka. Řádně odleželá.
Bahno jim sahalo skoro po kolena. Lucce okamžitě nateklo do tenisek a krom toho byla vždycky toho názoru, že mít na sobě mokré, studené džíny jsou jedna z nejodpornějších věcí vůbec.
Chodba měla na výšku sotva metr - pro Dřínku tak přesně akorát, ale lidé se museli pořádně ohnout. Sotva udělali pár kroků, obklopila je neprostupná tma. Lucka jen matně cítila Lóinna těsně před sebou. Rukama šátrala po stěnách, chodba byla dost úzká. Tu a tam jí ruka najednou prohmátla do tmy, zřejmě se na jejich cestu napojovaly další.

Najednou se před ní ozvalo hlasité šplouchnutí a následně pár polohlasných nadávek. Než se stihla rozmyslet a zastavit, byla najednou ve špinavé vodě až po pás.
"Fuj!!!" vykřikla znechuceně a téměř ve stejném okamžiku použila podobné citoslovce i Lynnweth, která šla těsně za ní. Dvojitý výkřik zarezonoval o stěny a téměř ve stejném okamžiku Lucku sevřel strach jako studená ruka.
"Dorcha!" vypískla Dřínka. "Rychle, utíkejte!"
Nikdo je nemusel pobízet. Chodbou to ale příliš rychle nešlo, hustá voda je zdržovala, strop byl nízký a vůbec nic neviděli. Dvakrát pod skřítčiným vedením zahnuli, vždy do užší a nižší chodby.Nikdo z lidí už nedokázal odhadnout, kterým směrem jdou, ani jak jsou daleko. Kdyby Lucka nebyla napůl zpanikařená, možná by si všimla, že od poslední odbočky voda pod jejíma nohama proudí. Ještě pár metrů a proud jim podkopl nohy. Slyšela, že Dřínka vpředu křičí nějaké varování…a pak zem pod jejich nohama zmizela a oni padali…

Lucka měla plnou pusu bahnité vody. Chutnala stejně odporně, jako páchla. Kopala kolem sebe, nevěděla, kde je nahoře, kde dole. Absolutní tma ji obklopovala a docházel jí dech. Před pádem do vodopádu se nestihla nadechnout a v plíce se hladově domáhaly vzduchu. Ztěžklé oblečení jí stahovalo dolů.
Potřebuju dýchat, pronikla jediná jasná myšlenka její panikou. Ne až za chvíli. Teď hned!
Nohama konečně narazila na dno. Proud ji zřejmě vyplivl na mělčinu, protože ve stejnou chvíli, kdy pod sebou ucítila blátivý podklad, dostala se i hlavou nad vodu. První nádech byl ještě napůl bahnitý, ale druhý už nesl do plic potřebný, i když řádně aromatický vzduch.
Vylezla na břeh, nebo co to vlastně bylo. Kolem byla pořád absolutní tma. Nevěděla, co se stalo s ostatními, měla ale strach zavolat je nahlas. Její křik by mohl přivolat něco úplně jiného, než by si přála.
Opatrně natáhla ruce před sebe a postupovala malými krůčky dopředu, až se dotkla kamenné stěny. Šla podle ní asi dvacet kroků, ale pak cítila, že jí pod nohama opět čvachtá voda a s každým krokem jí přibývá. Dostala se zřejmě na okraj podzemního rezervoáru, a už se chtěla otočit a vydat na opačnou stranu, když jí cosi narazilo do nohy. Hladina se rozvířila a cosi prskajícího a kašlajícího se jí chytilo za koleno. Lucka zatápala rukou ve tmě a nahmátla hrst mokrých, dlouhých vlasů.
"Lynnweth?"
"Zasraný kouzla, zasraní skřítci, zasraná Hranice!" ozvalo se procítěně z bahna. Lucie chytila napůl utopenou sestru pod rameny a vytáhla ji na nohy.
"Mě se to tu taky nijak zvlášť nelíbí," řekla konverzačním tónem.
Následovalo pár vteřin šokovaného ticha, a pak se Lynnweth napůl rozesmála, napůl rozkašlala.
"Ty jsi číslo, Lucko, to snad není možný."

Trvalo pár minut, než Lynnweth polohysterický záchvat smíchu přešel a než se jí podařilo dostat z plic většinu bahnité vody. Sestry se pak vydaly znovu podle stěny, Lucka první, Lynnweth se jí chytila za rukáv, aby se ve tmě jedna druhé zase neztratily.
Sledovaly studenou zeď asi sto metrů, a pak Lucie ucítila, že jí kámen pod rukama zmizel. Došly k nějaké šachtě, jak zjistila, když otvor ohmatala. Byl široký asi metr na metr, a chodba dál pokračovala prudce nahoru. Zároveň ucítily i rozhodně čerstvější vzduch vanoucí proti nim.
"Určitě to vede ven," usoudily dvojhlasně.
"Zkusím tam vylézt. Pomůžeš mi?" zeptala se Lynnweth. Lucka spojila obě dlaně do misky a pomohla jí nahoru. Starší dívka byla zvyklá na život lovce, měla sílu v rukou i potřebnou obratnost, ale stěna byla skoro hladká a příliš strmá. Dostala se asi tři metry nahoru, ale dál to nešlo. Ruka jí na nedostatečném chytu ujela a zároveň sklouzla podrážka zablácené boty. Sjela po stěně kus dolů, než se jí povedlo znovu zachytit. Lucka pohotově natáhla ruce po zvuku a sestra se jí o spojené dlaně zapřela nohou.
"Díky," vydechla. "Ale nahoru to nepůjde, nevyškrábu se tam."
"Je tam dole někdo?" ozval se najednou nad nimi hlas.
"Lóinne?" ozvala se Lynnweth nejistě.
"Podej mi ruku, vytáhnu tě."
Lucka cítila, jak se její sestra pohnula, a pak uslyšela její prudký, ustrašený nádech. Něco bylo špatně.
"Co se děje?"
Ale Lynnweth neodpověděla. Byla příliš vyděšená na to, aby byla schopna něco říct. Ta ledová, slizká věc, která jí sevřela zápěstí, nebyla lidská ruka.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář