Jdi na obsah Jdi na menu
 

12. První doušek

29. 11. 2007

Dá se říct, že jednou z nejúžasnějších a zároveň nejhnusnějších věcí na magii je to, že v ní neplatí žádná pravidla. Nedá se změřit, zvážit, ani označkovat. A je neomezená - totiž, abychom byli přesní, omezená je, ale pouze hranicemi lidské mysli. A o tom, jestli může lidskou mysl vůbec něco zastavit, vedlo mnoho mágů mnoho let velmi učené (a velmi zuřivé) disputace. Nakonec tento spor rozhodl až Guilliam Černooký, větou, kterou najdete v každé učebnici - "Nakonec jde vo hovno."
Měl pravdu. Nezáleží ani tak na tom, z jaké strany se na magii díváte, ale pouze na tom, jestli jste ochotni uvěřit. Zvednout hlavu, otevřít oči, přijímat nové věci, ochutnávat a zkoušet. Tvořit, měnit - to hlavně.
Lucie by to nedokázala vyjádřit slovy, ale nevědomě a téměř neochotně to chápala. Měla pocit člověka, který se po dlouhých letech v cizině vrátil domů na místo, které sice nevypadá přesně tak, jak čekal, ale přece jen je to domov.

Čarodějka, vedená neomylným instinktem, postavila před Lucku a Lóinna několik krajíců čerstvého chleba namazaného tlustou vrstvou másla a tmavého lesního medu. Zmizeli v Lóinnovi velkou, ale v Lucii přímo kosmickou rychlostí, až se ostatní zasmáli. Dívka jen pokrčila rameny a spokojeně si poklepala na plné břicho.
"Willow," ozval se konverzačním tónem Líath, který po celou dobu ostražitě vykukoval z okna, "budeme mít návštěvu."
"To mě moc nepřekvapuje," odvětila žena klidně. "Codagh určitě zjistil, že jsme nakonec Hranicí prošli. Koho sem poslal?"
"Šediváky. Asi tak tucet, aspoň co vidím, ale bude jich víc."
Lucka poplašeně vyskočila z lavice. "Co budeme dělat?"
"Jenom klid," odvětil Lóinn, který také přešel k oknu a rozhlížel se, "bude jim chvíli trvat, než se odváží až k domu. Šediváci nemají rádi ostré světlo."
Jeho výklad přerušil skřípot otvírané truhly. Willow se cílevědomě prohrabávala na dno. "Někde to tady určitě…" mumlala si pro sebe. Vyhodila ven několik sáčků s bylinami, pytel s čímsi raději neidentifikovaným a zmuchlaný vlněný svetr, který po dopadu na zem ukřivděně vypískl. Vymotala se z něj šedohnědá myš, zvedla se na zadní, vrhla po čarodějce znechucený pohled, poklepala si přední tlapkou na čelo a důstojně odkráčela.
"To dělá zbytková magie," vysvětlil Líath Lucii, která se netvářila zrovna jako účastník soutěže o nejinteligentnější pohled roku, "v domech kouzelníků je to docela běžné. Zažil jsem jeden, kde si s tebou povídala i klika od záchodu. Doslova." Zasmál se. "Navíc tihle potkani jsou vyčůraní i normálně."
Willow mezitím zřejmě našla to, co hledala.
"Tohle tu pro tebe schovávám dvacet let," podala Lucii nevelký balíček. Uvnitř byl lovecký nůž, s motivem dvou rašících propletených vrbových větví vyřezaným do střenky.
"To patřilo…?"
Čarodějka přikývla.
K noži patřila i kožená pochva se stejným vrbovým vzorem. Poutko si Lucka protáhla páskem džín. Nevelká, ale přesto patrná váha na boku byla nezvyklá, na druhé straně se ale cítila lépe alespoň s nějakou zbraní.
"A teď mě dobře poslouchejte. Budeme se muset rozdělit. Líathe, pomůžeš mi zaměstnat šediváky. Lóinne, musíš dostat obě dívky přes Hranici. Kde přesně je teď Codagh, to nevím, ale určitě v Horním světě. A nezapomeňte, musíte ho najít dřív než vyjde slunce…"
"To ale nejde," protestoval Strážce, "nedokážu převést dva lidi. Měl jsem co dělat jen s Luckou!"
"Půjde to!" odbyla ho Čarodějka s neochvějnou jistotou. "Vezmi je na Bílý kopec, od tam se cesta otvírá nejsnadněji. A taky si myslím…"
Dveřmi otřásl těžký úder, staré dřevo se prohnulo a jen zázrakem nevyletělo z pantů. Šediváci zjevně překonali svůj strach z osvětleného domu a vzali ho útokem.
"Vezměte si každý pochodeň!" vykřikl Líath, který se vzpamatoval nejrychleji. Vrazil každému jednu do ruky - tu poslední Lynnweth, ke které se sklonil a dal jí rychlou pusu. "Koukejte mu to dát pěkně sežrat," řekl jí, pak skočil ke dveřím, rozrazil je a s planoucí pochodní v ruce vyletěl ven. Světlo ozářilo asi pětimetrový prostor a rozehnalo několik tmavých postav z jeho dosahu.
Šediváci vypadali jako kříženci mezi trpaslíky a žulovými balvany. Jakoby příroda na ty asi metr třicet vysoké, robustní a těžké tvory odmítla plýtvat barvami. I jejich kůže byla našedlá, ploché tváře s ostrými rysy byly bezvýrazné a naplněné chladnou neústupností. Nikdy nenosili sečné ani střelné zbraně, ale jejich těžké dřevěné kyje a bola* byly stejně nebezpečné.
"Pozor na ně, dokážou jednou ranou přerazit ruku nebo nohu," varoval Lóinn a chytil Lucku ochranitelsky za loket. To už byly venku z domku všichni. Šediváci tiše mručeli, ale jasné světlo pochodní je drželo v bezpečné vzdálenosti.
"Tak teď! Běžte!" zařvala Willow, opsala špičkou strážcovské hole ve vzduchu křivku a máchla jí proti řadě vyčkávajících útočníků. Vyšlehl proud ostrého bílého světla, tak silného, že to i lidi donutilo přivřít oči - a s citlivou sítnicí šediváků to už vůbec neprovedlo nic hezkého. Dva nebo tři, kteří stáli v přímém proudu, odpadli a v kruhu se tak utvořila mezera. Lynnweth jí proběhla, za ní Lóinn a Lucka. Utíkali do svahu k lesu, zatímco za nimi Čarodějka svými kouzly a Líath pochodní působili mezi šediváky zmatek.
Dokážeme to! pomyslela si Lucie vítězně. Pak uslyšela svist předmětu letícího vzduchem a ucítila prudkou bolest pod kolenem.
Zdaleka ne všechny obludy Willowino kouzlo zastavilo, naštěstí však útočník nezamířil dobře a jeho bola Lucku zasáhlo jen lehce. Přesto se pod ní noha podlomila a dívka se skutálela ze svahu. Zastavila se až po několika metrech. Pochodeň jí při pádu vypadla z ruky a na mokrém listí zhasla. Vzhlédla - přímo do tváře šediváka. Ohnal se po ní kyjem. Uhnula. Okamžitě se rozehnal po druhé, rychle jako útočící had. Zbraň hladce prořezávala vzduch…pak náhle zmizela. Ze svahu nad nimi skočil Líath a smetl skřeta vlastní vahou. Váleli se po zemi v jednom propleteném klubku.
"Lucko, utíkej!" zavolal mladík, když se zrovna ocitl nahoře. Pak uskočil stranou, dopadl na všechny čtyři, nahrbil se v zádech a začal se měnit.
"Co to…" vyjekla vyděšená Lucie.
"Prrryč, sakrrra!" zavrčel Líath-vlk a vrhl se zpět na zvedajícího se šediváka.

Lucka vyběhla do svahu a zmizela mezi stromy tím směrem, kam - snad - zamířili i Lynnweth a Lóinn. S jistotou by to ovšem říct nemohla. Pod korunami, kam měsíc nedosvítil, byla tma jako v…ano, tam. Viděla sotva dva kroky před sebe. Po chvíli si uvědomila, že je jednak úplně ztracená, a navíc kromě vlastního splašeného dechu slyší za sebou ještě dunivé cizí kroky. Šediváci nejsou zrovna olympijští sprinteři, ale zato jsou vytrvalí a proti lidem mají ještě jednu zjevnou výhodu - vidí potmě.
No bezva, pomyslela si Lucie. Zdálo se jí, že se kousek vlevo od ní otvírá nějaká světlina a zamířila tam - když nic jiného, bude aspoň něco vidět. A nemýlila se. Mezi stromy se otevřela malá mýtinka, lysina na koberci lesa, způsobená snad bouřkou, povodní, nebo možná jen mimořádně sonorním pšoukem nějakého obra.
"A teď budu potřebovat zázrak," prohlásila dívka. "Nebo aspoň strom s pořádnými větvemi," přeformulovala svůj požadavek po vzpomínce na tělesnou konstituci nepřátel. Jenomže místní lesní porost nehodlal spolupracovat a i nejnižší větve nezúčastněně rostly skoro dva metry nad její hlavou.
Z lesa se pomalu vykolébala dvojice šediváků.
"No tak, aspoň jednu větev," prosila Lucka. Opřela se dlaní o strom. "Aspoň jednu!"
Vtom ucítila, jak se jí kůra pod prsty nadouvá, jako by se tam klubala boule. Za chvíli z ní byl výstupek, který dál rostl. Lucka se celkem rozumně rozhodla, že divit se bude později a rychle se na větev vydrápala.
"Ještě jednu!" poručila a znovu se dotkla kmene. Když to fungovalo jednou…
…a fungovalo to i dál. Dívka šplhala rychle výš, až byla z dosahu kyjů i dostřelu bola. Větev za větví rostla pod jejími povely a doteky ze stromu, přesně tam, kde potřebovala.

Náhle se lesem rozlehlo volání. Oddechla si. Ještě nikdy neslyšela lidský hlas raději.
"Tady jsem! Na mýtině!"
Za chvíli z lesa vyběhli Lynnweth a Lóinn, který svítil koncem hole. Dvojice šediváků zřejmě situaci zhodnotila jako krajně nevýhodnou a jako stíny zmizeli v lese.
Lucka slezla dolů a seskočila na zem.
"Ehm…už můžete zase zmizet," řekla trochu nejistě větvím a pohladila drsnou kůru. A tak, jak se objevily, teď výrostky mizely, pomalu se zatáhly do kmene.
"Nevěděla jsem, že tady máte tak přátelské stromy," otočila se Lucie k Lóinnovi, který na ni hleděl s mírně nablblým úsměvem.
"S tím nemá ten strom nic společnýho," zavrtěl hlavou,"to jsi udělala ty."
"Já?"
"Nechápeš? Bylo to kouzlo."
"Já přece neumím kouzlit…" bránila se Lucka.
"Ale evidentně se to začínáš učit," zavrčela Lynnweth,"a Willow, ta důra jedna tajnůstkářská, to určitě věděla!" Ušklíbla se, ale bylo jasné, že to nemyslí tak zle.
"Tak to se ti snažila říct, než ji šediváci přerušili," obrátila se k Lóinnovi, "že nemusíš tahat přes Hranici dva lidi, že to Lucka zvládne sama."

Lynnweth měla pravdu. Willow si byla dobře vědoma toho, jak je magie vytrvalá - nerada opouští krev, ve které se už jednou usadila. Sallis byla skvělá čarodějka, ale její starší dcera, jinak bystrá a šikovná dívka, nebyla schopna kouzlem ani uvařit čaj. Co z toho plyne, je snad jasné. To, co právě prožila její mladší sestra, se v čarodějné hantýrce nazývá První doušek. Je to nádherný pocit, kdy se vám to poprvé povede, kdy poprvé dokážete něco změnit nebo vytvořit něco krásného.

"Tak vítej mezi námi, Čarodějko," zasmál se potěšeně Lóinn a vzal stále šokovanou Lucii za ruku.
"Jdeme na Bílý kopec. Ti dva skřeti snad vzali do zaječích…"
"Nebo šli pro posily," řekla přiškrceným hlasem Lynnweth a ukázala k lesu.

Kolem mýtiny se stahovala přinejmenším dvacítka dalších šediváků. Trojice byla v pasti.
--------------------------------------------------------------------------------------------------

*Pro ty, kteří se s tímhle termínem ještě nesetkali: bola neboli boleadora je jednoduchá zbraň, kterou používali jihoameričtí indiáni, eskymáci a zřejmě taky pračlověci. Jsou to tři koule z kamene nebo tvrdého dřeva na nestejně dlouhých lanech, která jsou na konci svázaná dohromady. Celé se to roztočí nad hlavou a hodí, při správném zacházení vám to nerozbije hlavu ani neutrhne ruku, ale omotá se to kolem nohou lovené zvěři. Cvičený lovec je s tím prý velmi účinný, já jsem to jednou v ruce měla, a byly jsem teda velmi úspěšná v tom, jak netrefit terč. No, kdo umí, umí. :o)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář