Jdi na obsah Jdi na menu
 

11. Derrkis

29. 11. 2007

"…prdele!" kníkla Lucka, když se v houstnoucí tmě přerazila o zhruba stopadesátý šestý kořen. Pořádně se praštila do kolen, které se po dnešním šíleném dni už pomalu měnila v jemně mletou sekanou. Čarodějka a Lóinn nasadili vražedné tempo a v lese se pohybovali tiše a s jistotou, kterou jim Lucie hluboce záviděla. Pokud šlo o ni, začínala toho mít ale opravdu dost.
"Jak je to ještě daleko?" zeptala se, a usilovně se snažila, aby to neznělo jako kňučení rozmazleného děcka.
"Kousek," mávla Willow neurčitě rukou. Lucka měla sto chutí odseknout, že to už říkala třikrát a pořád tady sakra žádnej barák není. Nakonec to ale polkla a klopýtala dál, a snažila se u toho nemyslet na to, že čarodějka musí mít o dobrých padesát let starší kosti než ona sama.

Když se po dalších dvaceti minutách les před nimi trochu otevřel a Lucka spatřila slabé světlo zářící z oken malého domku, div nepadla na kolena a nepěla alelujá. Zcela oslněna představou tepla, sucha a možná i hrnku horkého čaje sotva jedním uchem zaznamenala, že jí Willow cosi říká. Zaslechla jen ten konec: "…bude asi trochu šok."
Z domku kdosi vyšel. Držel či držela v ruce pochodeň a proti jejímu světlu Lucka zpočátku nerozeznala víc než siluetu, pak ale postava světlo sklonila a její tvář byla jasně patrná. A Lucie Svobodová, holka, která si za posledních pár hodin už prožila dost, měla jen dvě možnosti - omdlít nebo začít ječet.
Zvolila si tu třetí. Otočila se k Willow a prohlásila tiše a přesvědčeně:
"Tak ale teď se doopravdy potřebuju napít."

***

Přesné tajemství výroby derrkisu znají jen lidé z plání pod Bouřlivou horou, odkud tohle pití pochází. Obecně se ví to, že se dělá z malých, trpkých horských jablek, která se trhají až přejdou první mrazy, a lesního medu - a že se kvasí v dubových sudech. Přesné poměry jsou tajemstvím, pro které se zabíjí, protože derrkis stojí za to. Je to pití, které by i armádu kostlivců zvedlo z hrobů a donutilo tancovat ďábelskou skočnou (i když komu by se pak chtělo uklízet tu hromadu anatomických modelů).
Willow nalila všem pěti lidem štědrou dávku. V domku bylo poněkud těsno - Lóinn a Liath hnízdili na truhle, kam si čarodějka odkládala své pracovní náčiní a usilovně se snažili nemyslet na to, že některé z jejich projímavých čajových směsí mají sklony nekontrolovatelně vybuchovat.

Pravdou je, že oba měli dost jiných věcí na přemýšlení - zírali střídavě na Lucku a Lynnweth, které seděly u stolu proti sobě, jako by sledovali nějaké obskurní tenisové utkání.
Nebo spíš, jako by hráli známou hru "najdi pět rozdílů".
Lynnweth měla trochu tmavší vlasy a byla o maličko menší. Oči měla tmavší a nos trochu jinak tvarovaný - ale jinak si byly obě dívky podobné až příznačně - stejný úzký obličej, stejně tvarované oči i ústa. Pokud tady genetika (nadopovaná magií) neudělala nějaký hodně hnusný vtip, pak…
"Ano, je to tak," řekla Willow tiše,"JSTE sestry."

Lynnweth zamrkala a pak do sebe obrátila skleničku derrkisu jedním douškem. Rozkašlala se a do očí jí vhrkly slzy.
"Jak je…tohle…možný?" vyrážela ze sebe mezi nádechy.
"Inu, to se dva mají rádi a tak to pak nějak…" pokusil se Lóinn o vtip a zmlkl, když ho obě dívky probodly stejným znechuceným pohledem.
"Lucko, tvoje máma ti nikdy neřekla…?" zeptala se Willow, i když jí odpověď byla jasná.
Lucka zavrtěla hlavou. "Ne. A…před třemi měsíci zemřela."
Čarodějka na chvíli zavřela oči a na čele se jí objevila svislá bolestná vráska.
"Myslela jsem si to," zašeptala. "Kdyby žila, nikdy by tě nenechala přejít Hranici. Ale stejně jsem doufala, že…" odmlčela se. Lucie k ní pocítila hluboké sympatie. Ať byla tahle žena kdokoliv, měla její matku ráda.
"Povím vám všechno," řekla Willow po chvíli. "Tobě jsem to měla říct už dávno," otočila se k Lynnweth, "ale nikdy jsem k tomu nenašla…dost odvahy."
Vstala, opřela se zády o dveře a začala vyprávět.

"Sallis a já jsme se učily u stejného kouzelníka. Jmenoval se Sinser a říkalo se mu Zrzatec, protože on měl vlasy doopravdy jako by mu hlava hořela plamenem. Byl to dobrý čaroděj a skvělý hraničář, a mohl si vybírat ty nejlepší. Sallis byla o dost mladší než já a byla velice talentovaná. A taky milá a veselá, byl to ten typ člověka, kterého si prostě musíte oblíbit. Když jsme se obě získaly svoje hole, já první a ona o pár let později, byly jsme dál v kontaktu. Společně jsme strážily Hranici a prošly mnoha boji a zdálo se, že život je krásný. Sallis se dole ve vesnici seznámila s mladým kovářem, jmenoval se Rolf. Zamilovali se do sebe a narodila se jim dcera, které dali krásné jméno Lynnweth. Bylo to nejšťastnější období našich životů, a skončilo rychle. Strašně rychle.
Tehdy se jeden z mladších žáku našeho starého mistra Sinsera nepředstavitelně zvrhl. Říkal si Codagh, což bylo skutečně vhodné jméno, protože to znamená "Válka". Magie ho lákala, nechtěl však tvořit, ale ničit. Všechno, co mu přišlo do cesty, všechno krásné. Dostal šílený nápad rozbít starobylá kouzla, která tvoří a udržují Hranici, propojit Dolní a Horní svět.
Dovedete si vůbec představit, co by to znamenalo? Dovedete si představit tanky a samopaly na loukách a v lesích Zelené Země, kde se lidé živí orbou a lovem? A dovedete si představit horské draky ve velkoměstech Horního světa? Chaos, který by nastal, by byl nezvládnutelný - nutně by vedl ke strašlivým pohromám.
Tehdy se samozřejmě všichni Strážci snažili ho zastavit. Sallis byla podruhé těhotná, ale ani to jí nezabránilo jít bojovat.
Magie se ale tehdy…vymkla všem z rukou. Síly, které Codagh uvolnil, do jisté míry žily vlastním životem a budily zlo. Zatímco my se snažili zachránit hroutící se Hranici, zdivočelí ohniví draci napadali naši zemi. Jeden z nich se dostal až do vesnice, kde žil Sallisin muž. Zachoval se moc statečně. Ženy a děti včetně svojí dcery poslal na říční ostrovy, do bezpečí, a s muži se pokusil draka zastavit. Nakonec se jim ho povedlo zabít…ale Rolfa. i některé další, to stálo život.
Když se to Sallis dozvěděla, byla tak šílená smutkem, že málem potratila. Přísahala Codaghovi pomstu a svedla s ním boj tak strašlivý, že na tom místě, kde proběhl, dodnes v obou světech neroste tráva. V tom boji by Sallis zvítězila, kdybych…měla jsem možnost všechno zvrátit. Ale já to nedokázala udělat. V kritické chvíli jsem byla příliš slabá, příliš ustrašená…má přítelkyně na mě spoléhala, a já…já prostě zklamala."

Willow hleděla do země a mluvila stále tišeji a přerývaněji. Zvedla oči a ostatní viděli, že se jí mokře lesknou.
"Sallis i tak dokázala hodně. Codagh téměř zemřel - téměř. Zůstal z něj jen stín, který zmizel někam do Černých skal a všichni jsme doufali, že se nikdy nevrátí. Sallis za to ovšem zaplatila svými kouzelnými schopnostmi. Ztratila je a s nimi i možnost přejít Hranici a vrátit se zpět. Zůstala uvězněna v Horním světě. Myslím, že jen to, že čekala dítě, jí zabránilo se zabít."
"Takže moje máma…moje máma byla odtud? Byla čarodějka?" Lucka tomu pořád nedokázala uvěřit. Ta žena, která měla obyčejný život a obyčejnou práci že byla ve skutečnosti Strážkyní? To si nedokázala představit a přeci…kdesi v hloubi duše věděla, že je to pravda. Ostatně, copak by si ještě před pár dny dokázala představit Hranici? Nebo louky Zelené Země?
A někde z hlubin jejího, poslední dobou tak týraného srdce se začal šířit úžasný, hřejivý pocit, který neměl nic společného s ohněm sálajícím z krbu ani sklenicí derrkisu v žaludku. Ten pocit říkal, že už není na světě sama, že má sestru, doopravdy…

"Toho dne, kdy Sallis zůstala v Horním světě, jsem odložila svoji hůl i já. Nechtěla jsem už používat kouzla, ne po tom, co jsem tak zklamala. Postarala jsem se o to, aby se Lynnweth dostala do Vlčího hradu, věděla jsem, že se tam oni postarají. A dohlédla jsem na ni a tu a tam se postarala o to, aby se jí vedlo dobře. Dlužila jsem to."
Willow pohlédla zpříma na obě děvčata. "Máte plné právo mě nenávidět. Můžete mě odsoudit a já neřeknu nic, ale věřte mi jedno - žila jsem s tím skoro dvacet let a to bych nepřála ani svému největšímu nepříteli."

Čarodějka domluvila. Lucka a Lynnweth se na sebe podívaly - a dívaly se dlouho a ty pohledy řekly hodně. Pak vstaly jako na povel a udělaly, co považovaly za správné. Došly k Willow…a objaly ji.
Všechny tři pak dlouho stály v malém, pevně sevřeném kroužku a brečely, a společne s jejich slzami odplouval i smutek, stesk…a osamělost.

Za nimi na truhle na sebe oba chlapci mrkli, pokrčili rameny, ťukli skleničkami s derrkisem o sebe a obrátili je dnem vzhůru.
Byla to venkoncem ta nejrozumnější věc, kterou mohli udělat.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář