10. Codagh
Lóinnovi pomalu docházely síly. Stál zády opřený o "svoji" palisádu, hůl zaraženou do hlíny před sebou. Svíral ji pevně oběma rukama, čelo opřené o teplé dřevo. Z její špičky, která se mu tyčila dvacet čísel nad hlavou, pršel slabý proud namodralého světla, v pomalém oblouku stékal dolů a kryl Strážce jako poloprůhledná kupole. Zvenčí na ni dorážela hladová bouře, dovnitř však nepronikla - zatím. Okamžik, kdy tento kryt praskne jako špatně vyseděné vejce, už nebyl daleko. Mladému Čaroději stékaly po čele pramínky potu a z nohou se šířila slabost.
"Prosím, někdo mě přeci musí ucítit… Willow, některý Strážce poblíž, kdokoliv…"
Jako všem tvorům, ať už jsou v jakémkoliv světě, se mu tváří v tvář smrti strašně chtělo žít.
Ještě chvíli bojoval s rostoucí únavou, dvě, možná tři minuty. Modrá kupole postupně zplaskávala jako poškozený balon, a po dalším silném náporu se prohnula dovnitř. Bouře vítězně zavyla a vrhla se vpřed v posledním, vítězném proudu. A přesně v té chvíli Lóinn uslyšel, jak na vlně toho větru kdosi volá jeho jméno. Ten hlas poznal.
"Lucko, tady!" zařval z plných plic. Pak stěna praskla a zaplavila ho temnota.
Pro Lucku to tentokrát bylo mnohem horší než poprvé. Snad proto, že tak spěchaly, anebo se jim v přístupu k Hranici kdosi snažil zabránit. Nejspíš obojí. Každopádně se s ní pořádně zhoupl svět, když se - pevně svírající ruku staré Čarodějky - znovu objevila na Hranici. Sotva ji do nosu praštila známá vůně ozónu, hlavou jí prostřelila bolest jako jasný paprsek a žaludek podnikl poměrně úspěšný pokus uvázat se na mašličku.
Po chvilce urputného boje s vlastními vnitřnostmi se jí povedlo přesvědčit dávno snědený oběd, aby zůstal tam, kde je. Otevřela oči a zalapala po dechu.
Ta krásná, nádherná bílá zeď vypadala pořádně zuboženě. Po celé délce se táhly praskliny, jako kdyby tudy prošlo zemětřesení s obzvlášť špatnou náladou. I země kolem, udupaná zválená tráva, vůbec nepřipomínala tu krajinu snů, kterou viděla ještě před několika hodinami. A ještě něco - celé kusy zdi vypadaly podivně rozmazaně, jako když přejedete prstem po uhlokresbě.
Do Luciina vnitřního - už velmi dlouhého - seznamu přibylo dalších pár otázek. Jak? Kdo? A proč já? byly jen některé z nich. Už už otvírala pusu, aby aspoň některé z nich položila, ale pak se zarazila.
Klídek, holka. Nesnaž se sedět svým ctěným pozadím na dvou židlích zaráz. Na ptaní bude čas později. Teď Lóinn.
"Támhle je!" zvolala právě v tu chvíli Čarodějka. Pár set metrů od nich se kolem hranice shlukovalo černé mračno. A v jeho středu teď už i Lucka viděla malou, slabě svítící modrou tečku. Zdálo se jí, že zhasíná, a než to vůbec stačila domyslet, zmizela úplně.
"Lóinne, Lóinne!" vykřikla a rozběhla se, ani si nevšímala, jestli stará žena běží s ní.
Ale běžela a na rozdíl od děvčete i věděla, co dělat. Z její hole vyšlehl pramen světla, stejného, jaké předtím tvořilo chlapcův štít. Vyslala ho přímo do středu černého mraku. Tma před světlem uhýbala jako máslo před horkým nožem. Čarodějka pohybovala holí v pomalém oblouku a zacházela s kouzlem obratně s takovou elegancí, že Lucka zůstala stát s otevřenou pusou. Bylo to poprvé, co viděla opravdu dobrou magii v praxi a uchvátilo ji to.
Mraky se před paprskem rozprchly a odhalily postavu zhroucenou u zdi. Shlukly se v jedno nespokojené hejno černé mlhy, ale Willowino kouzlo je udrželo v uctivé vzdálenosti.
"Jsi v pořádku?" sklonila se Lucie nad Strážcem.
"Už mi bylo i líp," usmál se slabě. Bylo zřejmé, že je na pokraji úplného vyčerpání.
Podívejme, kdo se zastavil na kus řeči, ozval se jakoby odevšad hlas, který se Lucka už naučila nenávidět.
"Proč se neukážeš, Codaghu?" otázala se Willow klidně.
Proč bych měl s vámi ztrácet čas?
On se bojí, blesklo Lucce hlavou. Nevím proč, sakra, ani kdo to je, ale bojí se. Potkala ve svém životě už dost rádoby sebejistých frajírků, kteří se svůj strach snažili zakrýt siláckými řečičkami.
"Slušný člověk vyřizuje svoje záležitosti osobně," odpověděla Willow nevzrušeně.
Odpovědí jí byl smích. Člověk už nejsem, Čarodějko, a na slušnost jsem taky nikdy moc nebyl!
"To jsem si všimla," zavrčela Lucka.
Rád bych si popovídal, ale mám důležitější věci na práci. Vidíš Hranici? Do svítání zmizí úplně, světy se spojí a budu to já, Codagh, kdo oslaví svoji pomstu. Ani ta Sallisina štěňata už mi v tom nezabrání! Na shledanou, Čarodějko, nebo spíš…sbohem!
Ozval se ještě ostrý hvizd a pak hlas zmizel.
Tma, poutaná několik metrů od nich Willowiným kouzlem, se rozdělila na tři díly a začala se měnit. Rychle nabyla tvaru tří velkých černých psů, obrovských potvor se zubatými tlamami a planoucíma očima. Sborově zavyli a vyrazili kupředu…a prorazili kouzelnou bariéru.
"Ježíšikriste!" vyjekla Lucka. První, co ji napadlo, bylo vylézt na zeď. Jenže ta byla hladká a nebylo se čeho zachytit. Navíc Lóinn nebyl schopen se zvednout a kdyby ona utekla, zůstal by psům napospas.
Zoufale se rozhlédla po nějaké zbrani a uviděla kousek od sebe v trávě chlapcovu hůl. Natáhla se po ní. Bylo jí jasné, že kouzlit se nějakým zázrakem nenaučí - ale kus klacku je pořád kus klacku.
Jedna z šelem se řítila přímo na ni. Taktak že stačila hůl zvednout a rozmáchnout se. Ve chvíli, kdy jí pes skočil po krku, křísla ho vší silou přes čumák.
Žluté oči se pokusily vyměnit si místo. Pak se zvíře zapotácelo a skácelo se napůl omráčené k zemi. Lucka, vedená spíš instinktem než vědomým chováním, mu skočila plnou vahou na hrudník. Ucítila odporné křupnutí, pes bolestně zavyl a pak ztichl.
Rozhlédla se a viděla, že i druhé zvíře leží bezvládně a třetí obludu měla Willow plně pod kontrolou.
"Seš v pořádku?" ozval se Lóinn. Podívala se na něj prázdným pohledem, pak na mrtvého psa u svých nohou…a pak se taktak stihla otočit a předklonit. Zvracela, dokud jí v žaludku vůbec něco zbylo.
***
"Willow, to byl opravdu Codagh?!" zeptal se mladý Strážce, sotva opustili zpustošenou Hranici.
Čarodějka přikývla. "Přivedl mě na to Iolar, když mluvil o Válce, což je přeci jenom překlad jeho toho jména. A když jsem viděla to bouřkové kouzlo, bylo mi to jasné úplně. To byl vždycky jeho styl."
"Ale Codagh…!"
"Už jsem mluvila s Lynnweth. Měla by na nás čekat v mém domě."
"Willow, ale to přeci není možné…Codagh?!" nenechal se odbýt Lóinn, který se na té myšlence evidentně zasekl.
Stará žena si povzdechla. "Všechno je možné, chlapče. V jakémkoliv světě platí zákon schválnosti - čím míň chceš, aby se něco vracelo, tím snadněji je to zpátky."
"Ale jestli je to tak, pak ona," ukázal na Lucku, "musí být…"
Chvíli na zmatenou dívku oba kouzelníci zírali jako na obzvlášť zajímavý muzejní exponát. Pak Willow řekla tiše:
"Ano, je. Je to Sallisina dcera. Ta mladší. Ta Druhá."