Jdi na obsah Jdi na menu
 

9. Oči strážce

29. 11. 2007

"Lóinne! Lóinne!" křičela Lucka, i když si dobře uvědomovala, že je to zbytečné. Byl pryč, chycený na samé Hranici, možná mrtvý. Měla sto chutí sednout si na studenou trávu, stulit se do klubíčka a brečet. Představa města, koleje a pohodlné postele jí nyní připadala tak vzdálená. Ještě před pár hodinami byla obyčejná holka, jedna z tisíce, a teď tu stála, v houstnoucím šeru v cizím světě, kde nikoho neznala.

"Zkurvenej život," prohlásila plačtivě.
"Ale jo, jen si ulev," ozvalo se najednou. Lucka nadskočila leknutím. Na větvi blízkého dubu - tedy pokud to jako městské dítě dokázala správně určit - seděla maličká postavička a kliďánko pohupovala nohama metr nad zemí.
"Tebe já znám," vzpomněla si dívka. "Ty jsi Dřínka, ta z parku."
Skřítka se ušklíbla: "Na Slepou z Horního světa si nevedeš tak špatně."
Lucka sice termín "Slepí" neznala, ale dobře vycítila, že to nebude právě lichotka.
"Já nejsem žádná…" zarazila se. Co to dělám? Lóinn možná bojuje o život a já se budu hádat s nadrzlým pidižvíkem?
"Poslyš, můj kamarád zůstal uvězněný na Hranici. Potřebuju pomoc!"
"Á, ten hezkej tmavookej hraničář?" protočila skřítka teatrálně oči, zjevně dobře pobavená celou situací.
Dívce došla trpělivost. Vyrazila dopředu s nečekanou rychlostí, chytila Dřínku oběma rukama za košili a přitáhla ji z větve k sobě. Ta zůstala viset ve vzduchu, obličejík ve výši Lucčiných očí, a úsměv jí zmizel ze špičaté tváře jako setřený mokrou houbou. Takovéhle oči už totiž viděla, a jejich výraz vždycky znamenal, že končí veškerá legrace.
"Tohle je vážné," zasyčelo děvče, "musíš mi říct…"
"Lucie! Pusť tu skřítku a pojď sem!

Následovalo pár vteřin ticha, kdy Lucka otočila hlavu a zírala na postavu, která se objevila na cestě z údolí. Potom se ozvala rána a ostrý proud zřejmě nepříliš hezkých slov v rychlém skřítčím jazyce. Ani Lucka, ani ta cizí žena však už natlučené Dřínce nevěnovaly pozornost.
Neznámá měla dlouhý šedý plášť, vrásčitý obličej a bílé vlasy sepnuté v týle. Byla stará - ale od pohledu patřila k tomu druhu lidí, kteří stárnou jako víno* .
V ruce držela hůl - velmi povědomou.
"Vy jste hraničářka?" rozběhla se k ní Lucka. "Prosím, musíte mi pomoct!"
"Já vím," řekla žena prostě. "Pojď sem, Lucie, a soustřeď se." Chytila děvče kolem ramen a vykročila k Hranici.
Jak ví, jak se jmenuju? Došlo Lucce vteřinku před tím, než se jí země rozmazala pod nohama.

***

Willow se cítila všelijak, jen ne lehce. Brodila se mokrou trávou od Kamenné tváře a připadala si na některé věci už opravdu příliš stará. Například na putování přes celé údolí večer v mlhavém listopadu, promočené boty a plášť zatížený nánosem bahna na dvojnásobnou hmotnost. O zemní magii nemluvě. Jak naivně si myslela, že v klidu dožije svůj život jako Čarodějka v Zelené zemi! Jenže jak se říká - jednou Strážce, vždycky Strážce - a Willow ani na okamžik neuvažovala, že by se povinnosti mohla pokusit vyhnout.
Nakonec jestli měl Iolar pravdu, pak na zlu, které se vracelo, měla i ona svůj podíl. Na chybách, které uděláte v mládí, je nejhorší to, že se mohou vrátit i ve chvíli, kdy už se pomalu chystáte provést poslední sčítání na životní smlouvě. A Willow dlužila dost - nejen Lynnweth, ale i té druhé, té z Horního světa. A to, že o tomto dluhu zatím nevěděla ani jedna z nich, na věci nic neměnilo.

"Willow! Willoooow!" směrem z Hradu přibíhala povědomá postava mladé lovkyně. Když nejde Mohamed k hoře…stačila si hořce pomyslet Čarodějka.
"Willow! Ve vesnici popraskala všechna okna…všechno, co bylo ze skla! Střepy jsou všude a pár lidí je zraněných, potřebujeme tě!"
Čarodějka se užuž chystala za dívkou rozběhnout, ale v tom ucítila Hranici…tak silně, jako by stála téměř na ní. Něco se dělo. Dvě zoufalé mysli se pokoušely projít…ale prošla jenom jedna. Ta druhá uvízla…a stará žena věděla, o koho jde. Lóinn…mělo mě napadnout, že se do toho zamotá.
Co teď?
Musela se rozhodovat rychle. Odhodit pohodlnou masku stárnoucí čarodějky a stát se zpět Strážkyní. Lynnweth jí tu změnu, to malé zaostření viděla na očích, neměla ale čas nad tím přemýšlet.
"Běž zpět do vesnice. O zraněné ať se postará kovářova žena, vyzná se v tom dost. Vezmi s sebou Líatha a spěchejte do mého domu. Tam se sejdeme."
"Ale…"
"Dělej, co říkám, děvče, nemáme čas!"
S tím se Willow rozběhla do svahu, do míst, kde se před chviličkou objevila Lucka.


Jako když drobný kamínek strhne lavinu, věci se daly do pohybu naráz. Osudy se propletly do jednoho velkého zašmodrchaného uzlu a bůh ví, kdo a jak je rozmotá…
--------------------------------------------------------------------------------------------

*Nebo jako smradlavý sýr, když už jsme u toho. Prostě s věkem získávají na síle a působivosti.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář