Jdi na obsah Jdi na menu
 

5. Vítej v pekle, zlato

29. 11. 2007

Zní to absurdně, ale Lucka tu noc, poprvé po několika měsících prospala bez vytržení a děsivých snů. Ráno se probudila odpočatá a plná energie, a když se podle matného odrazu v okně snažila rozčesat vlasy, dokonce se přistihla při tom, že si pobrukuje písničku Crazy:

in the sky full of people only some want to fly
isn´t that crazy...

Sakra, holka, pustila se polohlasem do samomluvy, včera ti asi doopravdy trochu přeskočilo, viď?
Ušklíbla se. Ale vlastně to není tak špatný.

Rozhodně se cítila líp než kdy jindy za poslední tři měsíce.
Ještě jednou zašilhala na okno. No, mám to, jak když pes čurá proti větru, zhodnotila stav cestičky.

we´re never gona survive, unless we get a little crazy...


Den proběhl, jako když foukne vítr do neposečené louky. Bledému podzimnímu slunku už klesala hlava, když Lucka přesedala na Muzeu do metra. Cítila se nepříjemně, sledovaná. Jak se asi cítí bakterie pod mikroskopem...
Posadila se - vlak byl poloprázdný - ale stále se nemohla zbavit neodbytného pocitu, že něco není v pořádku.
A chvíli po té, co projeli Roztyly, ten pocit najednou zesílil, jako kopnutí do žaludku. Metro zastavilo tak prudce, že odstředivá síla všechny vyhodila ze sedadel.

Lucka přistála tvrdě na kolenech a dlaních. Zvedla oči a zahlédla vlastní obraz v oknech vlaku, které se proti tmavým stěnám tunelu proměnily v zrcadla. Vylekaná rozcuchaná holka s pootevřenými ústy.

A najednou se ten obraz, vlastně celá ta stěna, jak ji pozorovala, vyboulila proti ní. Jako ve zpomaleném záběru nějakého katastrofického filmu viděla pavučinky prasklin šířící se od okrajů skleněných ploch.
Instinktivně si zakryla rukama obličej a srolovala se do klubíčka. Vzápětí ucítila, jak se jí do hřbetů rukou, do vlasů, ramenou a zad zakusují jehličky roztříštěného skla.
Křičela. Křičeli všichni.
Počkat! Ne úplně všichni!
Na samém okraji vědomí, v jakémsi malém, tvrdém kousku, který necítil bolest ani paniku, si Lucie uvědomila, že kromě pláče a jekotu lidí okolo slyší i jiný zvuk. Divoký, mrazivý smích.

Pořád ještě pršel déšť ze střepů, když po kolenou dolezla k nejbližšímu sedadlu a za jeho pomoci se vytáhla na nohy. Pořezala si dlaně o nános úlomků na křesle, ale bolest nevnímala. Krvácející rukou si částečně kryla oči, ale jak mohla, hledala zdroj toho děsivého smíchu, který slyšela stále jasněji.

A střecha vlaku se rozmazala a zmizela. Lucka nad sebou spatřila oblačnou oblohu. Vítr prosycený lehkým deštěm se jí opřel do tváře, voněl shnilým listím, ozónem a krví. Smích zesílil, ozýval se ze všech stran, bezcitný, krutý, až ji donutil přitisknout obě dlaně k uším. Vichr vál přímo proti ní, hnal jí prach do očí. Ustoupila několik kroků, vlasy kolem ní divoce vlály, ztrácela rovnováhu…
"Kdo jsi? Co ode mě sakra chceš?!" zařvala z plných plic.

Pak všechno zčernalo.


Probrala se snad jen o pár vteřin později, znovu ležící mezi střepy na podlaze metra. Stáli někde mezi stanicemi, světla svítila, ale ze stěn a oken toho moc nezbylo. Jedny dveře byly vyrvané z pantů. Všude okolo Lucky se zvedali lidé, zmatení, vyděšení, poranění. Ať už se to stalo cokoliv, zdálo se, že to skončilo.
"Ven z vlaku!" volal čísi silný hlas. "Třeba to vybuchne!"
A lidé se jako slepé stádo opravdu začali hrnout vyraženými dveřmi ven a klopýtali po kolejích někam pryč.
Lucie chtěla vyjít za nimi, když zaslechla tiché zasténání zpoza zkrouceného plechu, který ještě před chvílí býval dveřmi. Přelezla převržené sedadlo a za ním, s nohou zaklíněnou pod těžkým kusem plechu, ležela asi čtyřicetiletá žena.
"Pomozte mi, prosím!" žadonila tiše.
Lucka zabrala vší silou - a povedlo se jí maličko kov nadzvednout. Žena se rychle vyprostila.
"Můžete chodit? Musíme odtud! Pojďte, pomůžu vám!"
Pomohla jí vstát, přehodila si její ruku přes rameno, a napůl ji podpírala, napůl nesla ven. Tunel byl temný, brzy neviděla vůbec nic. Jednou rukou ohmatávala stěnu vlevo od sebe, aby vůbec věděla, kam jde. Ztěžka klopýtala, zatížená vahou ženy, která byla očividně v šoku a nebyla jí právě pomocí - spíš naopak. Neviditelné pražce a kluzké kolejnice se jim pletly pod nohy, několikrát upadly. Lucka si pořádně narazila kolena a k chóru bolesti se přidaly krvácející ranky na čele, rukou a ve vlasech. Netušila, jak daleko jsou od nejbližší stanice a jenom doufala, že to není pár kilometrů.
Po chvíli musela zastavit, aby popadla dech. Volnou rukou si setřela pot a krev z čela. Vítej v pekle, zlato, zašeptala sarkasticky.
Sotva popadla dech, pokračovaly ve svojí klopotné pouti. Tunel se trochu stočil a Lucka za ohybem uviděla prosvítat světla stanice.
Pánbůhzaplať!

Po nástupišti už pobíhali schopně se tvářící saniťáci a organizovali ten zaprášený a krvácející hlouček lidí z metra.
Dvojice, klopýtající po kolejích si ale nikdo z nich nevšiml. Lucka už neměla dost dechu, aby někoho z nich zavolala, ani dost sil, aby vylezla na násep, který byl asi ve výši jejích ramen. Opřela se o něj čelem a měla co dělat, aby se nedala do pláče. V tom jí někdo zaťukal na rameno.
"Nebreč, pomůžu ti!"
Lucie vzhlédla - přímo do zatraceně povědomé tváře tmavovlasého kluka.
"Ty?!"

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář