Jdi na obsah Jdi na menu
 

4. Střípky otázek

29. 11. 2007

Lucie seděla na posteli, stále ještě v kabátě a botách, které od vchodu až sem zanechaly špinavou a mokrou cestičku. V hlavě jí vířily otázky, překřikovaly jedna druhou a dožadovaly se odpovědí, které neměla. Snad až na tu jedinou - že se totiž prostě a jednoduše zbláznila - a tu nedokázala přijmout.

"Tak dost," řekla nahlas, aby přehlušila zmatený chór ve vlastní mysli.
"Nezešílela jsem - ještě ne. Vím, co jsem viděla. Skřítka…jakkoliv to zní nesmyslně. Vlastně skřítku," opravila se, když si zpětně rozpomněla na několik drobných anatomických detailů, které jí v prvním zmatku unikly. "Pak se tam objevil ten kluk. A udělal…kouzlo," vyslovila pomalu a zřetelně jedinou logickou myšlenku, která jí přišla na jazyk. Tedy logickou v tom smyslu, když zapomenete na veškerá normální pravidla, jako například taková, že skřítci neexistují a po pražských sídlištích neběhají kluci, co se umí rozplynout ve vzduchu.
Rozepnula si kabát.
"Tak, Lucko, teď se půjdeš pěkně vyzout a umýt si ruce, jako správná holka…a pak si dáš pořádného panáka, rozumíš, protože přesně to teď potřebuješ," poručila si.

Boty položila na rozprostřený hadr, aby oschly, pak otevřela dveře koupelny a stiskla vypínač. A strnula. Ze zrcadla, které bylo ještě ráno celé, zbyla hromada střepů na podlaze.

"Uvolnilo se ze zdi," napadlo ji nejprve. Ale pak zjistila, že rám tam stále visí, neporušený. Muselo tedy prasknout a uvolnit se. Ale jenom tak samo od sebe? Ráno odcházela poslední, takže ho nemohla rozbít žádná ze spolubydlících.
Dřepla si nad tu spoušť - úlomky byly i rozmetané po celé podlaze, jako by to zrcadlo prostě vybuchlo. Největší střep byl velký asi jako její dlaň. Sklonila se nad ním. Dva tři neposlušné pramínky vlasů jí sklouzly z ramene a dotkly se hladkého skla. Na okamžik měla pocit, že se jeho povrch zachvěl jako hladina vody. Místností zavanul náznak větru a přivál vůni zetlelého listí. Lucka hleděla na odraz své tváře ve střepu, a najednou měla zvláštní, děsivý pocit, že ta tvář není tak docela její.
"Co se to tady sakra děje?!"

***

"Co se to tady sakra děje?!" prohlásil téměř ve stejnou chvíli Lóinn. Tu malou už vrátil za hranici - byla to Dřínka, snad nejzvědavější skřítka z celé Zelené Země. Svět lidí ji, jako mnohé jejího druhu, fascinoval. Skřítci byli aktivní stvoření se specifickým smyslem pro humor a naprosto k zbláznění je bavila možnost pohybovat se ve světě, jehož obyvatelé je nevidí. S jejich vrozenými kouzelnými schopnostmi pro ně nebylo těžké dostat se přes Hranici a spousta Strážců trávila svůj cenný čas tím, že lovila zdivočelé pidižvíky, dělající ty nejztřeštěnější obličeje na lhostejné lidi v parcích a zahradách.
To ovšem nebylo to, co Lóinna vyvedlo z míry. To ta holka - ta ho totiž, proti všem předpokladům - viděla.
A on nechápal proč.
Mohla být samozřejmě Vidoucí, ale…potkal Vidoucího dvakrát v životě. A vždycky jeho přítomnost vycítil dopředu, jako…zaostření…mezi rozmazanou šmouhou obyčejných Slepých. Ale tohle bylo jiné. Tentokrát ho nevarovalo nic. A to, že po celé zemi vybuchovala zrcadla, mu na klidu nepřidávalo. Všechny jeho varovné okruhy v mozku signalizovaly poplach - a pro Strážce byl instinkt a intuice základ.
"Ať už jsi, kdo jsi," prohlásil polohlasně, "budu si tě muset pohlídat. A zjistit, co jsi sakra zač."

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář