16. Sejdeme se na hřbitově
Je třeba především říci - berte to jako technickou poznámku - že to, co se na jednom z Olšanských hřbitů právě odehrávalo, nebylo normální. Vím, řeknete, že na tomhle příběhu není normální nic a už pěkně dlouho, ale tohle bylo něco jiného, něco úplně jiného.
Musíte pochopit, že, abychom to tak definovali jednou větou - všechno je otázkou hranic. Obkličují nás celý život (životy), dělí náš svět (světy) a tak nějak ukazují tu pravou cestu. Je hranice mezi tím, co udělat můžete a co nemůžete. Co smíte a co nesmíte. Co je moje a co je naše. No samozřejmě, občas je i překročíme - i to k nim patří. Ale žít bez nich? Ne, to by nešlo. A když už jsme u toho, nešlo by bez nich ani umřít.
Ano, mluvím o ní. O Hranici skutečně s velkým H (a temnou, dunivou ozvěnou). Odděluje Život a Smrt a z důvodů zcela zjevných by měla být striktně jednosměrná. Jenže…*
Znáte takové to pořekadlo o tom, jak mávnutí motýlích křídel na počestné české loučce způsobí tajfun v Tichomoří? Je to mezi námi blbost, ale docela to vystihuje problém - všechno souvisí se vším. Nebo, nebuďme přehnaně jednodušší, skoro všechno souvisí skoro se vším.
Codaghovo šílenství, s jakým se pustil do ničení nám dobře známé Hranice mezi dvěma světy, otřáslo rovnováhou i ostatních mezí. Většina lidí si toho (zatím) ani nevšimla - jeden zapřísáhlý abstinent ke svému vlastnímu překvapení po práci zašel do toho nejhoršího pajzlu a zhvízdal se jako sysel, jeden velmi distingovaný manažer zavolal postupně všem lidem ze svého telefonního seznamu a řekl jim, co si o nich skutečně myslí, a jedna velmi ctnostná jeptiška se probudila v posteli vedle úplně cizího chlapa s myšlenkou, že tohle, kurva, stálo doopravdy za to. Nic světoborného.
Jenže** narušen byl i ten tak říkajíc bezcelní prostor mezi bytím a nebytím - a našlo se pár duší dostatečně drzých a vlezlých, aby podlezlo pod závorou. Čau zlato, jsem doma…
Horatius Werner nebyl zlý člověk. Byl - pravda - zbabělý, líný a požitkářský, ale, řekněme si to na rovinu, kdo není?
Narodil se roku 1932 v Hamburku. Druhou světovou prošel pod vlajkou Hitlerjugend, což ovšem nebylo ani tak nějakým zarytým nacistickým přesvědčením, jako spíš přirozeným talentem ke stádovému postupu. Později se - stále jako součást chumlu západoněmeckých přežvýkavců - stal poměrně úspěšným obchodníkem. Když padla železná opona, rozšířil oblast svých zájmů i do tehdejšího Československa a nakonec zemřel následkem nemístného přežrání v květnu 97 v Praze v hotelu Bílý Lev. Jednoduchý příběh, který měl v tomto bodě skončit, ovšem máme tu naše oblíbené, škodolibé, všudypřítomně JENŽE…a Herr Umžela v polorozpadlém obleku na Olšanském hřbitově, zdaleka ne tak mrtvého, jak by měl být.
***
Lóinn ležel na vršku zdi na břiše, rozpláclý jako žába. Dřínka, které se po intimní chvilce v křoví docela ulevilo, se rozvalovala vedle a klinkala nohama ve vzduchu.
"Nějak ti otrnulo," ucedil Lóinn. Sám byl napjatý jako struna a její bohorovný klid jí temně záviděl.
"To víš, to je přirozená skřítčí nátura. Máme rychlou regeneraci." Dřínka se hrdě udeřila do prsou.
(Mimochodem, to není tak docela pravda. Skřítci se neléčí ze svých zranění nijak rychleji než normální lidé, jen jejich metabolismus funguje o dost rychleji. Stručně řečeno - veverka předávkovaná kofeinem je proti nabuzeném skřítkovi něžné zvířátko.)
Dole pod nimi trojice jako vystřižená z béčkového románu*** dokončila svoji debatu. Kostroun, zcela zjevně intelektuální vrchol celé skupiny, zmizel někde mezi hroby a už ho neviděli. Dva zbylí se obrátili směrem k náhrobku s plačícím andělem na vršku, ke kterému se z každé strany choulila jedna ze sester Svobodových.
"No, myslím, že je čas pro triumfální vstup na scénu, ne?" prohlásila Dřínka a hladce seskočila ze zdi.
"Počkej! Co si myslíš, že děláš?!" sykl na ni Lóinn zcela zbytečně. Skřítka už byla pryč.
Jako bys, ty pitomče, nevěděl, že se skřítkem v adrenalinovém rauši se nemá cenu hádat, podotklo cosi odporně racionálního ve Strážcově hlavě.
"Do hajzlu," řekl Lóinn rezignovaně a taky seskočil dolů - přímo do houští kopřiv.
"DO HAJZLU!"
***
Lucčin hysterický záchvat smíchu pomalu přešel do drkotání zubů. Nepamatovala si, že by jí kdy v životě byla taková zima - za hrnek horkého rumu s čajem by vraždila. Holýma rukama.
Zpoza náhrobku uslyšela šustění, jako když si někdo tře ruce o sebe.
"Lynnweth?" sykla.
"Jo, jsem tady. A jestli tady budu ještě pět minut, budou mě muset rozmrazit."
"Tak vstaň a běž se projít. Tamtěm to určitě vadit nebude..."
"Ha, ha, ha. Radši přemejšlej, jak se odsud dostat. Předem tě ujišťuju, že o živých mrtvých vím úplný guáno, takže ode mě nečekej žádnou geniální strategii," odsekla Lynnweth. "Nenapadá tě, co by na ně mohlo zabrat?"
"Červi, nebo banda nekrofilů," odpověděla Lucka okamžitě.
Starší dívka se ušklíbla. "Brr, seš nechutná."
"Jsem cynická. To je rozdíl."
Trojice dokončila svoji poradu. Kostroun zmizel a zbývající dvojice se vydala směrem k nim.
"Ajéje," ucedila Lynnweth. "Dávej pozor, teď začne zábava."
Herr Umželovi to celé bylo poněkud trapné. Byl vychován tak, aby se k ženám vždy choval zdvořile. Kromě toho, jak jsem prve řekli, nebyl ve svém životě doopravdy zlý člověk a neměl v plánu na tom něco měnit ani teď.
Promluvil tedy na obě dívky poněkud rozpačitě: "Vy tady teď zůstat muset." Znělo to spíš jako otázka, než jako rozkaz. Lucka to vycítila, a zkusila to proto po dobrém.
"Podívejte, pane, je nám hrozná zima, jsme mokré a špinavé. Nechte nás jít. Nic jsme vám neudělali," zaprosila a zaměřila na Herr Umžela Úpěnlivý Psí Pohled. Němec zaváhal a Lucie - s nevědomou bravurou vlastní všem hezkým holkám - ještě přitlačila.
Než však mohla její strategie zabrat - a ona by zabrala, to vám povídám - vložil se do věci Tlusťoch, a kouzlo se prolomilo. Sehnul se a chytil Lucku za loket.
"Nikam nepůjdete, holčičky," zasyčel a sevřel jí ruku, až kosti zapraštěly.
"A vážně bysme si o tom nemohli popovídat?" ozval se za ním nepravděpodobně veselý hlas a cosi mu podrazilo nohy.
***
Toulavá kočka, zvaná obvykle "Ty Mrcho" pomalu docházela k závěru, že si místo pro svůj noční lov nevybrala dobře. Byla tu tma, a tahle tma ji děsila. Otírala se jí o kožíšek jaksi hladově, se škodolibou touhou. Kočka nervózně zrychlila. Zahnula za roh a na okamžik spatřila na tisíci lesklých ploškách svou vlastní zjizvenou tlamičku. Pak se tma zavlnila. Chvíli se ve vzduchu ještě chvěl zvuk zoufalého kočičího zavřísknutí, a pak i ten pohltila černota.
"Pane?" Kostrounovi nebylo dobře. Ta kočka, panebože, co se stalo s tou kočkou, tetelila se mu v hlavě jediná, a dosti ustrašená myšlenka.
"Co chceš?" Ten hlas nevycházel odnikud - spíš odevšad. Zněl tak, že by každému živému zaručeně naskočila husí kůže. A pokud jde o Mrtvé…no, dalo by se říct, že Kostrounovi právě došlo, že ještě zdaleka není tak mrtvý, jak by mohl být.
"Pane…ty…ty holky. Našli jsme je."
V následujících vteřinách došel Kostroun k závěru, že ten smích je ještě mnohem horší.
***
Vágner se válel po zemi a snažil se ze sebe setřást tu malou, ale divokou věc, která se mu pověsila na nohy. Dřínka bojovala s urputností vlastní všem maličkým tvorům, kteří dobře vědí, že když už zaútočí na něco mnohem většího a silnějšího, než jsou sami, nesmějí za žádných okolností pustit.
Lucka se rychle vytrhla ze zesláblého sevření a vyskočila na nohy. Herr Umžel, z nastalé situace dost zmatení, po ní sáhl - spíš z reflexu, než ze zlé vůle, ale stalo se mu to osudným. Lóinn, který sem doběhl za skřítkou, popálený od kopřiv a naštvaný na celý svět, mu uštědřil svou holí takovou ránu, že Umželovi upadla hlava.
"Scheisse!" prohlásila.
Pak se stalo několik věcí najednou.
Tma zhoustla jako uvařený puding a zavlnila se kolem nich.
"Přeji dobré ráno," ozval se Hlas ironicky - a všem živým naskočila husí kůže.
Dřínka zaječela a pustila Vágnerovu nohu. Mrtvý ji chytil kolem pasu a hodil ji jako balón při vybíjené proti soše plačícího anděla. Dopadla tvrdě, pod její vahou se andělovi ulomilo křídlo. Přistála na zemi ve změti úlomků a prachu a už se nepohnula.
Lucka jen mlčky polkla a chytila Lóinna za ruku. Čaroděj ji přitáhl k sobě a pevně objal.
"Kurva!" prohlásila o pár kilometrů a jeden svět dál Willow a Líath zalapal po dechu.
Kostelní hodiny odbyly pátou.
-----------------------------------------------------------------------------------------------
* Není hnusný, že se vždycky, ale lautr vždycky najde nějaké to jenže?!
** Ano. Už je tu zas.
*** Ehm. Ona JE vystřižená z béčkového románu.
Komentáře
Přehled komentářů
Ty Mrcha je takový univerzální. Myslím, že by to Terry překousl.:o))
A to jsem...
(Wee-wees, 1. 12. 2007 19:53)
...zjistila, že jsem podvědomý plagiátor, zločinec a vůbec, podvratná živel. Představ si to, Adi! :o)
Četla jsem totiž (podotýkám, poprvé) Pratchettovy Pyramidy, kde se vyskytuje jeden velmi sympatický velbloud jménem Ty Mrcha.
Ale já to fakt četla až teď! :o))
Já vím...
(Ada, 29. 11. 2007 13:18)...že už jsem to četla...ale nemůžu si pomoct. Tak ještě jednou...DOKONALÉ!:o))))
Stane se...
(Ada, 4. 12. 2007 14:29)