13. Dřínčina pomocná ruka
"Má někdo nějaký nápad?" otázal se Lóinn. Držel svou hůl se zářícím koncem a obě sestry se k němu tiskly v zužujícím se kruhu šediváků.
"Co zkusit sílu pohledu?" navrhla Lucka, "anebo bych mohla začít zpívat."
"Ti nemají hudební sluch."
"No to já právě taky ne..."
Kruh se opět utáhl jako konopná smyčka. Nejbližší skřeti už byli sotva pět metrů od nich a významně potěžkávali své kyje.
"Nějaká kouzla?" zeptala se Lynnweth.
"Pár jich mám," kývnul Lóinn, "ale nic, co by zastavilo tuhle pochodující hromadu kamení. Jsou vůči magii dost odolní. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, jsou dost odolní vůči všemu, teda kromě…"
"Malých opeřených šípů?" nadhodila Lucka s pohledem upřeným na nejbližšího šediváka a barevný střapeček, který mu náhle trčel z ramene.
"Přesněji řečeno skřítčích jedovatých šipek," ozval se jim známý hlásek přímo nad hlavou. Na větvi, s nohama pevně zaklesnutýma, seděla Dřínka s malou kuší v ruce a vítězoslavně se šklebila.
Skřítci jsou jedním z nejstarších národů Zelené Země vůbec. Mnozí lidé - a zejména hraničáři - k tomu trochu škodolibě dodávají, že je to vlastně zázrak. Stvoření, obdařená tak neodbytnou zvědavostí, lehkomyslností, drzostí a dalo by se říct odporem k autoritám, by překotný vývoj světa a především rozmáhající se lidské rasy neměla vůbec přečkat. Z čehož plyne, že se evoluce při střetu s Malým Národem může jít tak akorát…schovat do teoretických knížek.
Abychom ovšem skřítkům nekřivdili - jsou to sice tvorové přelétaví, jednu dobrou vlastnost však mají - a to mimořádně silně vyvinutý smysl pro dobro a zlo a jejich rovnováhu. Třebaže Strážci mívají s jejich nelegálními přesuny přes Hranici plné ruce práce, skřítci by ve skutečnosti nikdy nedopustili, aby bylo někomu z hraničářů, představující koneckonců to největší dobro této země, doopravdy ublíženo.
Naštěstí.
Díky tomu totiž mohla naše překvapená trojice sledovat skřítčí útok v plné síle - rozmazané postavičky se vrhaly ze stromů, jiné z větví střílely své obávané drobné šípy. Pro lidské oko byli téměř nerozeznatelní, postavičky v uniformních kytlicích v odstínech hnědé nebo zelené, ozbrojení, ječící a neuvěřitelně rychlí. Když se hne Malý Národ, je lepší jít mu z cesty.
Jednomu by bylo šediváků, nemotorných na těle i na duchu, málem líto.
Bylo po všem dřív, než bys řekl "skřítek". Šediváci zmizeli v lese a planinku okupoval vítězný Národ. Dva zraněné, které se šedivákům v nejpodivnější parodii na baseball, jakou byste si dovedli vymyslet, podařilo nabrat kyjem, ošetřovali jejich druhové. Třetí, s rozbitou hlavou, už nevstane nikdy. Bělovlasá skřítka, podle Lucčina soudu zřejmě jejich velitelka, nad ním chvíli postála, udělala rukou pár gest a pronesla několik slov jejich řečí.
Potom se obrátila k trojici, která dosud stála bok po boku uprostřed mýtiny.
"Ovísek byl statečný bojovník a dobrý skřítek. Doufám, že jeho smrt nebyla zbytečná," pronesla na svoji velikost překvapivě silným hlasem.
"Budeme se snažit, aby nebyla," odpověděl čísi mírně roztřesený hlásek, a teprve po chvíli si Lucka uvědomila, že to byl její vlastní. Tmavohnědé skřítčiny oči si ji zpytavě prohlíželi.
"Já vím, malá čarodějko," odpověděla nakonec překvapivě měkce.
Otočila se ke svým a ostrým hlasem vydala rozkazy: "Lístka a Lupínek se postarají o raněné. Stulík a Máček ponesou Ovíska. Ostatní se vrátí domů. Dřínko…pro tebe mám zvláštní úkol."
Volaná přisvištěla rychlostí blesku. Lucka jen zírala, jak se jindy rozpustilá Dřínka staví div ne do pozoru - bělovlasá vůdkyně měla mezi svými lidmi vskutku autoritu.
"Půjdeš s nimi a ukážeš jim cestu," nařídila velitelka a oslovila Lóinna: "Codagh je v Horním světě. Dělá tam…no, nebude se vám to líbit…" odmlčela se.
"Jak víte, co se děje?" nedalo to Lucii.
"Skřítci si všímají spousty věcí," odvětila žena, "a vědí, kdo potřebuje pomoc a kdo si ji taky zaslouží."
"Co Hranice?" vzal si slovo Lóinn, věcný a stručný.
"Dobře střežena. Právě proto s vámi posílám Dřínku, vyzná se nejlíp v různých zkratkách a skrývačkách."
"O tom nepochybuji," zavrčel Čaroděj. Dřínka na něj vyplázla jazyk. Korálkové oči jí jen hrály, vyhlídkou na dobrodružství byla evidentně nadšená.
"Vezmeme to starou norou, tam nás nikdo hledat nebude," prohlásila, mírně se uklonila své velitelce a vyrazila mezi stromy jako žižlavá zelená čára.
Lóinn pokrčil rameny, kývnul na bělovlasou skřítku a vydal se směrem, kde Dřínka zmizela. Obě sestry ho následovaly a za několik okamžiků všechny spolkl noční les.